Loni se mi smýklo kolo na tramvajových kolejích a já škaredě spadla a přetrhala si vazy v koleně. Nechtěla jsem křičet, a tak jsem bolestí mlátila hlavou o zem a v duchu si opakovala: Ještě že mám tu helmu, ještě že mám tu helmu…“ popisuje mi pětadvacetiletá „silničářka“ Zuzka svůj poslední zážitek s cyklistickou přilbou. Jak vidno, „kokoska“ má hned několik využití…
Ještě před deseti lety jsem na našem maloměstě byla spíš za exota, když jsem v ní vyjela. Za pár dní to ale budou právě tři roky, co je u nás přilba pro jezdce do 18 let povinná. A i málokterého dospělého cyklistu dnes potkáte bez ní. „Nepochopím ty, kteří helmu nepoužívají, já bych bez ní nevyjela ani na nákup!“ říká mi ekonomka Petra, která rozhodně nejezdí jen pro rohlíky – když s ní mluvím, má v nohách 120 km dlouhý závod po Orlických horách. Jak říká Václav Zvonař z firmy Duratec, v poslední době se zejména u lepších (a dražších) přileb objevují karbonové výztuže – drží pěnovou výplň pohromadě, pokud se při pádu nedejbože uhodíte opakovaně.
Běžná helma by to nezvládla, často se už při první ráně rozpadne.
„Poměrně běžné už jsou síťky proti hmyzu ve větracích otvorech,“ pokračuje Zvonař a dodává, že zatímco v minulosti se v přilbách často potila hlava, protože měly jen pár a ke všemu malých větracích otvorů, dnes je to s větráním pohodlnější. „Tvaru vládne aerodynamika, a to jak pro silniční, tak mountainbikové helmy.“
Jediným větším rozdílem mezi přilbami na silnici a do terénu je to, že ty silniční nemívají štítek proti slunci. Silničáři, kteří kdysi jezdívali jen v čepičce, si ji často nechávají i dnes – jen na ni ještě posadí přilbu. A aby jim na krk nepálilo slunce a byli ještě aerodynamičtější (i když mají k Armstrongovi daleko a jezdí jen trasu Praha–Prčice), otočí ji kšiltem dozadu.
text a foto
