Plout kolem světa není dnes nijak velké dobrodružství.
Místo poklidného důchodu si za vydřené peníze koupíte jachtu a vydáte se na rozbouřené oceány. Nebo oslovíte sponzory a jedete za jejich peníze. A pak je tu ještě třetí možnost: potkáte ty správné lidi, postavíte si loď a vydáte se na cestu.
S myšlenkou postavit repliku Magalhaesovy plachetnice Victoria, která v 16. století poprvé obeplula svět, přišel jeden z nejzkušenějších mužů českého námořního jachtingu Rudolf Krautschneider. Rezignoval na pracné shánění sponzorských peněz a na celý projekt šel od lesa. Doslova.
V Orlických horách koupil kus lesa, vykácel stromy, svezl je na pilu a řezal. Kolem něj se začali shromažďovat lidi všeho ražení, od skutečných dobrodruhů přes zoufalce až po hledače sebe sama. Krautschneiderova filozofie byla geniálně jednoduchá: kdo chce plout, musí stavět. Ze zhruba tří stovek pomocníků zůstalo zdravé jádro dvanácti stavitelů lodi, které jsme začali říkat Viktorka. Na konci čtyřleté stavby vyplulo devět lidí a po pětileté plavbě jsme se vrátili tři...
Byl to docela náročný způsob cestování, ale také ukázka toho, že i v dnešní době je možné podniknout prakticky cokoliv i bez oficiálních sponzorů a podpory médií. Naše lodní kasa nikdy nepraskala ve švech, ale byli jsme svobodní. Nikomu jsme nemuseli za nic děkovat ani se klanět, stačilo zastavit v přístavu a peníze vydělat. Jednoduše řečeno slovy Rudy Krautschneidera: „Na moři je ten, kdo tam chce být.“ A my jsme opravdu chtěli.
Rvačka o kbelík
Vypluli jsme 1. srpna 1999 z polského Štětína. Většina posádky byla naprostými nováčky, ale obeplouvání Evropy je dobrá škola. Už Severní moře provedlo první selekci. Viktorka se jen těžce probíjela proti větru. Vlny zaplavovaly palubu, lodní přepážky skřípěly, voda šplouchala podpalubím. Novopečení námořníci onemocněli mořskou nemocí. Vařit se téměř nemuselo, nebylo pro koho. Lidi se rvali o kbelík a ti slabší si ho vázali k ruce, aby o něj při spánku nepřišli. V nejbližším přístavu pak třetina posádky utekla. Moře není pro každého.
Bermudským trojúhelníkem
Cesta Atlantikem nás zavedla na taková nádherná místa, jako je zářivé Portoriko nebo rozporuplná žhavá Kuba, ale také do bermudského trojúhelníku. Je to oblast pověstná tím, že se tam ztrácí lodě i letadla a dochází tam k záhadám toho nejhrubšího zrna. Bůh ví, co je na tom pravdy, faktem ale je, že i na palubě Victorie se začaly dít podivné věci. Začal se nám ztrácet rum. Kubánské zásoby nevysvětlitelně mizely a jen výjimečně dobrá nálada v posádce zabránila vzniku paniky.
Magalhaesovu trasu jsme proťali na jihu Jižní Ameriky v průlivu, který nese jeho jméno. Podle historických pramenů byl Fernao Magalhaes člověk malé postavy, ale jak jsme proplouvali průlivem dál a dál, Magalhaes v našich očích rostl a rostl, až dosáhl vskutku obřích rozměrů. Jak jen dokázal proplout místy, která neznal a která jsou labyrintem ostrovů, útesů, skalisek a průlivů mezi nimi, kde průměrná letní teplota dosahuje jen pěti až deseti stupňů Celsia a kde vítr běžně dosahuje rychlosti vichřice? To byli skuteční námořníci! Ne nadarmo se říká, že dřív byly lodě dřevěné a námořníci ze železa a že dnes je to spíš obráceně.
Vpluli jsme do Tichého oceánu. Nemá cenu popisovat všechna místa a ostrovy, kde jsme přistáli, jen jejich seznam by zabral půl strany. Podívejme se na takový typický den za plavby. Naše loď neměla autokormidlo, 24 hodin denně musel někdo stát za kormidlem a udržovat správný kurz. Střídali jsme se po čtyřech hodinách.
O povinnosti jsme se dělili rovným dílem. Každý byl navigátor, kormidelník, bosman, potápěč, kuchař... Jen kapitán musí být jen jeden. Staré přísloví říká, že jeden špatný kapitán je lepší než dva dobří. Dva kapitáni by se tak dlouho hádali, zda útes přímo před přídí objet zprava, či zleva, až by do něj narazili.
K nejnáročnějším povinnostem hlídky patří vaření. Lodní kuchyni kralovala klasická kamna na dřevo i s troubou, protože není větší pochoutky než čerstvý chleba uprostřed oceánu. Recept je ten nejjednodušší, jaký si lze představit. Z kvasnic, mouky, kmínu a mořské vody se zadělá těsto a nechá vykynout. Voda oceánů je slaná tak akorát, takže soli už netřeba. Pekáče s chlebem se šoupnou do rozpálené pece a za hodinu a půl je hotovo. To platilo ovšem jen za hezkého počasí. Za silného větru se vaření a pečení stávalo přímo artistickým výkonem. Hrnce se k plotně musely vázat drátem a plnit ne víc než z jedné třetiny. A za bouří vaření v podpalubí hravě překonalo Dantovo peklo. S lodí to házelo, kamna sálala, vařící voda šplouchala na všechny strany, pára se valila z hrnců, sekera létala vzduchem, chleba nechtěl kynout. Zažili jsme čerstvě uvařenou kaši, která skončila ve tvářích překvapených stolovníků, i nože letící vzduchem jako v cirkuse.
Tajemný poklad
Mohlo by se zdát, že plavba oceány je nudná záležitost plná stereotypu a šedi. Opak je pravdou! Celých pět let jsem se těšil, až nebudu vědět, do čeho píchnout. Stále bylo co dělat, stále se něco dělo. Oceán je divadlo života a nikdy se neokouká. Je to prostor sám o sobě, sám pro sebe, s vlastním časem a rytmem. Kdo má rytmus podobný, kdo se mu přizpůsobí, nikdy se nemůže nudit, nikdy se nebude cítit sám.
Každá pořádná plachetnice hodná toho označení musí na svých cestách zakopat alespoň jeden poklad na nějakém opuštěném ostrově. Ani my jsme nebyli výjimkou. Na úpatí hory na pustém, nenavštěvovaném a nepřístupném ostrově Ata v Tichém oceánu leží tajemný poklad Victorie. Každému můžu říct, kde ho najde. Ale neprozradím, co to je, to by pak už nebyl tajemný. Naše Viktorka nebyla nijak rychlou plachetnicí, ale co jí scházelo na hbitosti, hravě doháněla pohostinností. V každém přístavu jsme byli centrem pozornosti a mezi bílými laminátovými jachtami jsme působili jako přízrak z dob minulých. Po nějaké době jsme už ani nikam nechodili -všichni chodili k nám. Bylo nám jedno, jestli hostíme žebráky v Kapském městě nebo guvernéra Velikonočního ostrova, chudé kapverdské rybáře nebo nejvyšší šajby chilského námořnictva. Vítán byl každý, kdo přišel v dobrém. Země světa jsme nepoznávali ani tak skrz muzea, města, přírodu jako spíš prostřednictvím jejich obyvatel.
K břehům jsme definitivně přirazili 22. srpna 2004. Plavba trvala 5 let a 22 dní a upluli jsme 49 122 námořních mil - to je jako dvakrát kolem rovníku a ještě asi tak padesátkrát z Brna do Prahy. Dobrodružství na moři stálo každého z nás spoustu sil, zdraví a ideálů. A přesto jsem si jistý, že by nikdo z nás neměnil. Já určitě ne.
***
Plachetnice Victoria
Victoria není dokonalou replikou původní Magalhaesovy karaky ze 16. století. Je to solidně postavená dřevěná námořní plachetnice, která svou odolnost prokázala každou mílí, kterou na plavbě kolem světa uplula. Navštívili jsme na 60 zemí a ostrovů a v posádce se vystřídalo 60 lidí devíti národností.
O knize
Ivan Orel - Idioti na plavbě kolem světa
Kniha pro každého, kdo má v krvi alespoň deci cestovatelského neklidu. Není to prostý cestovatelský deník, je to příběh se vším všudy. A proč idioti? Ne proto, že bychom byli mdlého rozumu. Idiot tu povýšil na člověka jdoucího za svým cílem po svém. Člověka čistého, jurodivého a schopného vydržet nespočet drobných i větších strádání. Žili jsme příběh odhodlání hraničícího s fanatismem, příběh naivního hrdinství, dobrodružství, lásky, selhání, naděje i zklamání.
www.idiotinaplavbekolem sveta.kvalitne.cz
