Sobota 4. prosince 2021, svátek má Barbora
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Kolik dětí už je moc?

Česko

Ivana (30) měla štěstí. Jako zanedbávaný kojenec se včas dostala k adoptivním rodičům. Přesto nemá na rodinu, která pečovala celkem o deset dětí, nejlepší vzpomínky. Dnes si myslí, že selhaly především úřady, které dávají do péče víc dětí, než je možné zvládnout. Obětavost totiž sama o sobě nestačí.

Začalo to dopisem čtenářky, který reagoval na kauzu pěstounské rodiny Rosnerových, vyšetřované pro údajné týrání svěřených dětí. Byly v něm vlastně samé otázky.

„Čím to je, že pěstounský systém dovolí, aby si manželé brali takové množství dětí, které nelze bez újmy na jedné či druhé straně zvládnout? Navíc dětí s postižením, těžko vychovatelných nebo příliš odlišné mentality? Jak je možné, že zatímco ve speciálních školkách bývá na jedno dítě s postižením jeden asistent, u pěstounské rodiny se předpokládá, že dva lidé zvládnou třeba deset podobných dětí?“

A také: „Jak pracuje sociální kontrola v pěstounských rodinách? Návštěvy se hlásí předem, takže rodina se řádně připraví, aby bylo všechno ukázkové. Proč úřady dovolí, aby manželé, kteří už jednou selhali, dostávali další děti?“

Poslední dvě otázky naznačovaly, že by pisatelka mohla mít s pěstounskou péčí vlastní zkušenost. Na přímý dotaz ze strany redakce odpověděla: „Ano, byla jsem v adopci od malička, další sourozence si pak rodiče vzali do pěstounské péče. Moje zkušenosti nejsou pozitivní a už léta řeším, jestli je mám ventilovat, nebo ne. Není to snadné. Neznám nikoho, kdo by si s lehkou hlavou šel stěžovat na rodiče. I já jsem zatím vždycky došla k závěru, že nic neřeknu. Dokonce i poté, co jsem v dospělosti absolvovala psychoterapii a psychologové mě nabádali, abych nemlčela.“ Sociálka mi asi zachránila život Nakonec jsme se s třicetiletou kultivovanou blondýnkou Ivanou sešly. Pod podmínkou, že neuvedeme její celé jméno, byla ochotna vyprávět. Nechce ublížit lidem, kteří pro ni pořád znamenají rodinu, ale uvědomuje si, že zveřejnění jejího příběhu může přispět k otevření závažného problému, o němž se nemluví, nebo mluví jen málo. Ve skutečnosti se o to pokoušela už jednou, když po odchodu z rodiny ve svých dvaceti vyhledala na internetu člověka, jehož jméno si matně pamatovala z dětských let jako někoho, kdo se tehdy situací v rodině zabýval. „Vylíčila jsem mu situaci a požádala ho, aby další osvojování pečlivě vážili.“

Řekl, že o problémech ví, že v papírech je zanesena i kauza někdejšího týrání Ivaniny mladší sestry a že další děti už do rodiny nepůjdou. Přišly ještě čtyři.

Ivana byla první. Jména svých skutečných rodičů nezná, jen oklikou získala neověřenou informaci, že byla zřejmě nemanželským dítětem, k němuž se otec neznal, a osamělá matka selhala už v prvních týdnech jejího života. „Důvodem, proč se o mě nebyla schopna postarat, mohla docela dobře být laktační psychóza, ale to se tenkrát zřejmě nijak zvlášť nezkoumalo.“

Systém sociální péče však tehdy zafungoval, a novorozeněti tak zřejmě zachránil život. Zajistil dokonce i rychlé osvojení. V šesti týdnech už byla holčička u své adoptivní matky.

Zvláštní je na tom jen to, že matce ještě nebylo ani pětadvacet. Měla však už za sebou několik neúspěšných těhotenství a po dítěti velmi toužila. Pro odpovědné úřady měla kromě toho jednu velkou přednost – profesí byla totiž učitelka v mateřské škole.

„Musím uznat, že malé děti ji milují a projevují jí důvěru,“ poznamenává Ivana. Matce přiznává i další klad: pokud má některé dítě nějaký handicap, například je opožděné ve vývoji, dožene to s ním v rekordním čase.

Přesto jsou Ivaniny vzpomínky na dětství spíše negativní. „Myslím, že zpočátku bylo všechno v pořádku,“ vybavuje si. „Když mi byly dva roky, rodiče adoptovali chlapečka a brzy nato holčičku. Ta měla ale velmi těžké mentální postižení, což zřejmě nebylo při předávání zřejmé. Matka na něco takového sice nebyla připravená, přesto dělala, co mohla, aby se dítě naučilo komunikovat alespoň gesty.“

Podařilo se a holčičku, která zůstávala mentálně batoletem, všichni milovali. „Dovedla dávat najevo něhu a city vůbec, což bylo pro mě jako pro dítě velmi důležité. Potřebovala jsem to – a neměla. Matka se totiž sice starala, pečlivě vařila, prala, dbala na pokroky, ale po citové stránce nám podle mého nedávala, co jsme potřebovali.“ Ivana připouští, že to mohlo být prostě přetížením. Zlobíš? Nedostaneš najíst!

Tím nesmyslněji vyznívá skutečnost, že si matka (otec jen pasivně souhlasil) brzy vzala do péče další dítě, opět holčičku. A tady narazila. „Autoritativní výchova na ni prostě neplatila. Zřejmě neposlouchala jako my, údajně měla být i agresivní, ale na něco takového si vůbec nepamatuju. Jediné, na co si vzpomínám, bylo trauma, které jsem měla z jejího nepřiměřeného trestání.“

Prý nešlo jen o výprasky. Holčička třeba nedostávala během dne jíst ani pít. A matka jí sebrala i šaty, takže se musela po domě pohybovat nahá. Netrvalo dlouho a modřin a dalších znaků týrání si všimli ve škole. Prvňačku rodině rychle odebrali.

„Právě tehdy k nám sem tam někdo přišel na kontrolu,“ vzpomíná Ivana. „Dokonce jsme zaškrtávali nějaké testy. Pamatuju si, že tam bylo na vybranou: 1) Bijí tě sourozenci? 2) Bije tě maminka? 3) Bije tě pan Nikdo? S bratrem jsme dávali pozor, abychom zaškrtli jen třetí variantu, protože jsme se báli ohrozit rodinu. Pokud se nás totiž někdo někdy ptal, jestli jsme v té rodině spokojeni, vždycky říkal: Jsi tu šťastná, nebo chceš raději do dětského domova? Jinou variantu, například terapeutickou pomoc pro celou rodinu, nám nikdo nikdy nenabídl.“

Ivana, která už má dvě vlastní děti, dnes tuší, co mohlo být za matčiným rozporuplným chováním: na jedné straně obětavá dříčka, na druhé trýznitelka. Podle ní to bylo hlavně přetížení, které si nechtěla připustit. Tak velká rodina s tak velkými problémy mohla fungovat jen za předpokladu, že budou všichni poslouchat na slovo.

„Já to téměř splňovala, mladší sestra a bratr víceméně taky, další dítě bylo věčným batoletem. Následující, hůř zvladatelné dítě matku vyvádělo z rovnováhy. Když nepomohl menší trest, nastupovaly tresty silnější a opakované. Represe se stupňovaly. Přitom ta holka zřejmě potřebovala jen víc pozornosti.“

Sama Ivana bita nebývala, aspoň ne promyšleně a ponižujícím způsobem. Nebyl totiž důvod. Šlo o poslušnou jedničkářku, která vyhověla všem nárokům. Tedy aspoň do doby, než se ze závislého dítěte začala vyvíjet samostatnější osobnost.

„Moje problémy s matkou začaly někdy v jedenácti dvanácti a dneska vím, že z mé strany možná trochu nespravedlivě,“ vysvětluje žena. Sestra, která zůstala mentálně batoletem, totiž začala s dorůstáním trpět nekontrolovatelnými záchvaty, jež se někdy projevovaly i agresí.

Pokračování na straně II

Kolik dětí už je moc?

Dokončení ze strany I

„Asi to byla neudržitelná situace. Museli ji dát do ústavu a já, která jsem si k ní vybudovala velmi silné citové pouto, jsem to měla matce za zlé. Myslím, že ve skutečnosti ale trpěla i ona. Tehdy jsem ji totiž snad poprvé a naposled viděla plakat.“

Naštěstí se Ivana v patnácti dostala na střední školu a odjela na internát. Domů jezdila jen na víkend. Přesto ji měla matka až do osmnácti plně pod kontrolou.

„Já byla nenápadné, nesmělé, hloubavé stvoření, které by bylo potřebovalo dodat sebedůvěru. Matka byla ale přesvědčená, že mě musí hlavně chránit před svody života. Trvala na tom, že na vycházky nesmím, a preventivně mě oblékala jako strašidlo. Pamatuju si, že mi například koupila jakési důchodky. Ve škole mi pak boty půjčovaly spolužačky a já si ty hrozné holiny nazouvala vždycky až v pátek před odjezdem domů. Jednou dokonce vychovatelka matce telefonovala, jestli by mi nemohla koupit něco normálního, aby se mi ostatní nesmáli. Nebýt porozumění vychovatelů, kteří mě pouštěli ven přes matčin zákaz, nemohla bych ani do kina. A bez společných zážitků s kamarádkami bych byla úplně vyřazena z jejich světa, což by jen prohlubovalo mou introverzi. Ve skutečnosti jsem totiž nebyla vůbec náchylná k nepravostem. Naopak. To viděli všichni kromě matky.“ Přines vařečku a lehni si přes židli Nejvíc ale Ivanu pobouřilo, že rodina získala do pěstounské péče další tři děti, tentokrát Romy. Nebylo to s nimi lehké, to je jasné. „Matčin způsob výchovy mě ale děsil čím dál víc. Ačkoliv navenek se svých dětí zastávala jako vlčice a nikdo jim nesměl říkat cikáni, doma patřil cikán k nejmírnějším výrazům. Trestala děti neúměrně, opakovaně a hlavně ponižujícím způsobem typu – přines vařečku a lehni si přes židli. Když sestra opakovaně zvracela, vždycky jí nařezala. (Po půl roce to zabralo. Zvracet přestala.) Když se sedmileté dítě ve spaní počurávalo, bylo bito. Fungovalo to, ale mně bylo z těch metod vnitřně zle a měla jsem intenzivní pocit, že systém pěstounské péče v případě naší rodiny trestuhodně selhal.“

Sama Ivana, na první pohled inteligentní žena, musela začít v dospělosti navštěvovat psychoterapii, aby se stala sama sebou. „Hlavně jsem se bála, abych nepřenesla matčinu výchovu na svoje děti,“ říká. Zároveň připouští, že kdyby rodina zůstala u tří osvojených dětí, které lze zvládnout, možná by bylo všechno lepší. Nikoliv ideální, ale méně traumatizující.

Ivanina matka je zřejmě žena, která se bytostně potřebuje o někoho starat. Pocity jejího prvního osvojeného dítěte však naznačují, že to samotné nestačí. Konečně uspokojení prý necítí ani sama pěstounka. „Když přijde nové dítě, věnuje se mu, vynáší jeho přednosti. Po půlroce ale přijde vystřízlivění. Dítě nesplňuje očekávání, která se měla podle ní už začít naplňovat, a časem taky už není na matce tak závislé jako v prvních měsících. Přichází boj, kdo s koho, který ničí obě strany. Matka hledá východisko v přijetí dalšího dítěte,“ popisuje situaci Ivana.

Celkem jich rodinou prošlo deset a přicházejí další. Při pohledu zvenku je to příklad mimořádné obětavosti...

Sociální pracovníci se zajímali: Jsi v rodině spokojená, nebo chceš do dětského domova? Jinou alternativu nedávali.

Autor:

Blogera připravil lajdáctvím o nohu, další zranil. Za nehodu dostal podmínku

Premium S podmínkou na pět let odešel od soudu čtyřiačtyřicetiletý Moldavan. V červenci 2019 způsobil na obchvatu Chrudimi...

Přes víkend zemřou všichni z JIP. Sestra vypráví o práci v době covidu

Premium Markéta Svobodová, hlavní sestra z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, stojí spolu s dalšími šesti kolegyněmi z...

Android Auto a CarPlay v každém autě. Poradíme vám, jak na to

Premium Chcete používat oblíbenou navigační aplikaci na displeji v autě místo telefonu? Přečtěte si, jak to udělat a neutratit...

Mohlo by vás zajímat