Taky už vám někdo někdy položil otázku typu Umíš německy (maďarsky, svahilsky - dosadit lze název libovolného jazyka)? A došlo vám, jak je nezodpověditelná? Ještě víc mě dostává dotaz Kolik umíš jazyků? Copak na to můžete něco říct? Že umím, dovolil bych si prohlásit nanejvýš o češtině! Co znamená umět, odkdy se to počítá? Čtvrt slovníku zpaměti - ještě neumíš, půl -už umíš? Navíc na to může mít každý svůj názor. Spousta uchazečů o zaměstnání je schopna pochválit se v životopise do aleluja, ale když přijde na věc, neumí říct ani nazdar. (Což se děje v rámci uplatňování tzv. sebevědomí.)
Ale napadla mě k tomu už dávno jedna myšlenka a znovu jsem si na ni vzpomněl, když tuhle hlásili, že bylo v Chebu zemětřesení. Totiž zavést pro jazykové schopnosti nějakou obecně uznávanou stupnici. Jako je pro zemětřesení ta Richterova a pro vítr Beaufortova. Koneckonců ani tomu Richterovi asi nepadaly baráky na hlavu, tak snad i já si můžu představovat všelijaké stupně, ač vlastní praxe je jim velmi vzdálena.
Stupnice by měla řekněme deset bodů. Definice prvního by například zněla: znalost základních slov pro přežití bez možnosti komunikace gesty. Patřily by sem i základní pozdravy a slůvko děkuji. Druhý by znamenal zárodky syntaxe, krátké věty typu Nerozumím vám. Chci tě. (U některých situací je možná přílišná znalost na překážku, člověk se zbytečně ostýchá.) Další stupeň by obnášel časování sloves být, mít, muset, moci v přítomném čase, ta se nejvíc hodí. Čtvrtý schopnost rozumět hlášení z tlampače na nádraží, na všelicos se vyptat a tak. Pátý používat minulé časy v dialogu. Další povyprávět souvislý příběh chlapům v hospodě (byť s chybami, ale aby poslouchali, případně se zasmáli), nebo popsat krásné slečně, jak je krásná. Sedmý už spontánně reagovat, nepřemýšlet nad koncovkami, rozeznat pár nářečí.
Jako osmý stupeň bych dal umění plynulého hovoru s malými dětmi. Tak, aby se nás nebály. Na stejnou úroveň by patřila asi i schopnost projevu v situacích, kdy vědomé tvoření promluvy střídá instinkt - když nás něco moc bolí, nebo se nám naopak moc líbí. Devátý by byl definován jako schopnost mluvit s teenagery. Protože ti jsou nejméně srozumitelní, schválně používají jazyk, který nenajdeme v učebnicích. Mluvit s nimi tak, aby se nám nevysmáli.
No a ideální, desátý stupeň nastane, když místní lidé nepoznají, že jste cizinec. Protože to se pozná vždycky. Vím snad jen o jednom člověku tohoto umu, vzdáleném spolužákovi řečeném Rak, který spustí tu vídeňsky, tu berlínsky, a všichni mu to věří. (Teď prý pracuje v Bernu, to bude teprve koncert.)
Pozice člověka na takové škále bude ovšem proměnlivá v závislosti na různých vlivech. Některý den to jde lépe, jindy hlava nefunguje. S tím mimochodem souvisí i zajímavý jev, jehož pozorování jsem učinil: za příznivých okolností vás několik plzeňských piv může dočasně pozvednout až o několik stupňů. Avšak udržet se na této vlně je otázka pouhých minut. S pokračující konzumací pak zpravidla následuje strmý pád, místy až ke stupni 1.
Dlouho jsem se divil, že takovou myšlenku ještě nikdo neprosadil. Až psaní sloupku mě přimělo pořádně se informovat a zjistit, že úředníci EU k tomu už vydali příslušnou směrnici. Stupňů to má šest, od A1 po C2. Definice druhého nejvyššího zní „rozpoznat implicitní významy textů... a ovládat prostředky koheze“. Načež u nejvyššího čteme „rozumět téměř všemu“. Inu, bodejť by tam bylo „úplně“ všemu. Nebo snad někdo z vás rozumí ovládání prostředků koheze?
Co znamená umět jazyk, odkdy se to počítá? Čtvrt slovníku zpaměti -ještě neumíš, půl -už umíš?
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
