Pět let poté, co Jan Rejžek legendární větou „vzhledem k tomu, že na stránkách Tiscali nadále pokračují vulgární komentáře k mým sloupkům, nehodlám už s Tiscali spolupracovat,“ ukončil svou internetovou publikační činnost, udělali si anonymní weboví diskutéři další významný zářez na svých klávesnicích. Před týdnem kvůli diskusím pod svými články přestal kolega Miloš Čermák psát svůj pravidelný seriál článků na serveru Technet, se čtenáři a komentujícími bestiemi se rozloučil textem v žánru na českém internetu označovaném zkratkou SNVADD („Seru na vás a du domu“). Jeho článek má naprosto klasickou strukturu - je otevřen prohlášením, že autor stejně komentáře nečte (ale kamarádi mu o nich vypráví), pokračuje přes „kdysi to na internetu bylo lepší“, pak je tam poznámka o psychologii davu a o tom, jak anonymita lidem umožňuje dělat to, co by jinak nedělali (= psát blbosti) a nakonec něco o tom, že autor dokáže svůj život vést šťastněji a plněji, když se stáhne do bezpečí světa bez komentářů nebo tam, kde si může nelichotivé poznámky sám mazat.
Kdo z autorů, kteří píšou na internet, alespoň jedno SNVADD nenapsal, či nerozepsal. A nejde jen o vysokoprofilové autory, kteří mají své speciální rubriky, jako měl na Technetu Miloš. Bezmocnou zuřivost k publiku, které dokáže cokoli okomentovat s tou nejjedovatější černou ironií, musí po každém uveřejněném textu pociťovat úplně každý, od novináře po blogera. „Na člověka po lobotomii píšeš docela dobře,“ přečetl jsem si na blogu nějaké teenagerské dívky pod příspěvkem, v němž zvažovala sebevraždu. Vojtěch Bednář z odborného serveru Lupa.cz, který o Milošově webodafé napsal slitovnou glosku, se hned v prvním komentáři dočetl, že není s to dát dohromady souvislou větu a že „jeho češtinář ze základní školy právě zemřel strašnou smrtí“.
V dobách, kdy jsem psal přímo pro internet, jsem tento problém vyřešil tím, že komentující jsou loseři, co píšou zadarmo, zatímco mně roste konto. To ale moc nefungovalo, a tak jsem si jednoho z nich vybral, za pomoci přátel demaskoval, a pak se pár týdnů bavil tím, že jsem mu anonymně ze života dělal stejné peklo jako on mně. A hřeje mě to dodnes. Dnes naštěstí jsou mými jedinými internetově publikovanými texty tato Poslední slova, která bývají na serveru Lidovky.cz skrývána tak dovedně, že je často nenajdu ani já, natož čtenáři. Takže nečtení komentářů mi nedělá zvláštní problém.
Nevím, zda jack08@seznam.cz, jemuž Miloš Čermák zvyšuje webový kredit tím, že ho označuje za hlavního původce svého exilu z Technetu, je týž jack08, který tak ošklivě fotí nahé ženy na serveru amateri.cz. Kdybych byl mladší a zuřivější, možná bych věnoval pár dní prosévání internetu a sociálnímu inženýrství, a pak poslal Milošovi jackovu adresu, aby si diskutér a autor promluvili z očí do očí (diskutér by nejspíš potřeboval pod nohy štokrle, neboť autor, který mu na internetu připadá tak malý, má v reálném světě dva metry). Ale dneska už v sobě tu agresivitu nemám. Jednak proto, že zkušenost praví, že po každém SNVADDu následuje návrat, dříve či později. Ale hlavně proto, že pod mým posledním Posledním slovem, ve kterém zmiňuju legendární kapelu Mňága a Žďorp, se objevil komentář od samotného Petra Fialy! OMFG, chápete to?! Petr Fiala z Mňágy mi napsal komentář! To je ten okamžik, na který jsem čekal, odměna za všechny ústrky a jedovatosti mé kariéry internetového publicisty!
Eh... a teď budu muset rychle vymyslet, jak jsem se to dozvěděl, když ty komentáře pod svými články vlastně nečtu.
