Hru u nás dosud neznámého amerického dramatika Henry Meyersona uvedl Ungelt nejen v české, ale dokonce i ve světové premiéře, což svědčí jak o dramaturgické šikovnosti, tak o ne úplně běžné odvaze. Nechybí však ani jistoty: režíruje spolehlivý „činoherněklubový“ veterán Ladislav Smoček, účinkuje neméně osvědčené trio Alena Vránová, Marta Vančurová a Václav Postránecký. Taková kombinace by měla být zárukou dostatečné atraktivnosti i v případě autora, jehož jméno neřekne publiku vůbec nic. A všichni společně servírují zručně namíchaný koktejl člověčiny a odlehčujícího černého humoru.
Chvála poctivého řemesla Za zmínku stojí, že Henry Meyerson začal pro divadlo psát až v důchodu, coby absolvent kurzů tvůrčího psaní. U nás bývá zvykem dívat se na takto „vyrobené“ autory s despektem, jenže právě hry jako třeba Fígl mohou sloužit coby důkaz, že poplatky za kurzovné jsou docela dobrou investicí. Novým Strindbergem nebo Albeem se Meyerson určitě nestane, ale po řemeslné stránce je Fígl napsaný velmi zdatně a v souladu s potřebami divadelního kusu, který hodlá být mainstreamově úspěšný. Což zas není taková samozřejmost, jak by se mohlo zdát: o kolika takových současných českých dramaticích jste slyšeli?
Hra začíná překvapivou a dostatečně pikantní situací: stárnoucího komika postihne mrtvice a přímo v nemocnici se prozradí, že měl milostný poměr se sestrou své vlastní ženy. Následuje dlouhá slovní přestřelka zhrzené manželky s chotěm, upoutaným na invalidní vozík, a poté trochu kratší slovní přestřelka se svéráznou sestrou. Po přestávce se celá trojice sejde a po středně dlouhé slovní přestřelce vše dospěje k víceméně optimistickému závěru. Nevěra je odpuštěna, napůl ochrnutý nevěrný manžel přesvědčí naštvanou ženu, že jeho opravdovou láskou byla vždycky pouze ona, poprvé po pětatřiceti letech jí řekne kýžené „miluji tě“- dokonce dvakrát - a úplně nakonec začne místo dosavadní sebelítosti plánovat, jak bude ve své show pokračovat i na vozíčku. Dojemnost se stupňuje až na hranici citového vydírání, vzhledem k množství vtipů a ironických hlášek (á la „jedu ven, i když ještě nemám zimní gumy“) však celá hra působí o poznání snesitelněji, než by se mohlo zdát z pouhého popisu děje.
Téměř totéž lze napsat i o hercích. Alena Vránová a Václav Postránecký předvádějí v rolích ústředního manželského páru solidní konverzačkové řemeslo. Trochu přehrávají a také vypichování ironie vtipně cynických replik by nejspíš nemuselo být tak okaté - obojí však je v podobných inscenacích hluboko zažraným zvykem. Na druhou stranu je nutné uznat, že Vránová i Postránecký osvědčují cit pro timing a hlavně se i v těch nejdojemnějších výstupech udrží v mezích dobrého vkusu (za což patří dík i režisérovi). V trochu jiné situaci se ocitá Marta Vančurová. Postava sympaticky střelené sestry je ve hře tak trochu do počtu, což dává její představitelce možnost rozehrát figuru o něco méně přímočarou: vzdor setrvalému úsměvu dokáže být spíš tajuplně nepřítomná než vyloženě komediální. Což je v daném kontextu docela příjemné osvěžení. Nemá smysl pouštět se do nepřípadně hlubokomyslných závěrů. Kdo se v divadle rád dojme a pobaví v jednom, nejspíš nebude peněz za lístky litovat. Uvidí dobře provedený komorní bulvár, který se nesnaží předstírat nic víc, než co doopravdy je.
Henry Meyerson: Fígl
Překlad Jitka Sloupová Režie a výtvarná spolupráce Ladislav Smoček Divadlo Ungelt, premiéra 18. 12.
O autorovi| VLADIMÍR MIKULKA, Autor je divadelní kritik
