V LN byl 10. 7. v rubrice Diskuse otištěn článek Jana Urbana „Hájím zdravý rozum, ne squatery“. Autor se podepsal jako novinář a historik. Základem těchto povolání je především svědomitá práce s fakty. Urbanův článek je však naplněn neznalostí zákona a falešnými informacemi. Z nich pak jsou vyvozeny podobně kvalitní úsudky o squatu Milada a o Ústavu pro informace ve vzdělávání (ÚIV), který vilu Milada spravuje.
To, že vila nebyla zapsána v katastru nemovitostí, neznamená, jak tvrdí Urban, že ničí nebyla. Vlastnil a vlastní ji stát spolu s pozemkem, na němž vila stojí. Podle Urbanovy právní logiky by nikomu nepatřily ani rozestavěné domy nebo zahradní kolonie, protože takové stavby se obvykle do katastru nemovitostí nezapisují. Jejich majitelé by si měli dát ode dneška pozor, neboť dle tohoto svérázného výkladu vlastnického práva se do nich mohou nastěhovat squateři, zasadit si tam marihuanu jako v Miladě, zvát si stovky sympatizantů na hlasité koncerty, a to bez náležitého hygienického zázemí. Právě to zažívali obyvatelé v okolí, kteří svou peticí s dvěma sty podpisy požadovali vyklizení squatu.
Urban píše, že problém mohl být dávno vyřešen, kdyby ústav dům prodal squaterům. Pominu, že si protiřečí, když tvrdí, že dům nikomu nepatřil, a současně se přimlouvá za podobnou transakci. Podle zákona musí prodeji státního majetku předcházet nabídka jiným státním organizacím a neprojeví-li ony zájem, musí být prodej uskutečněn ve veřejné soutěži se souhlasem ministerstva financí.
Podobně solidně jako se zákony zachází Jan Urban s fakty, když popisuje historii objektu. Právo hospodaření s vilou a pozemkem přešlo na ÚIV roku 1996. Squateři se do Milady nastěhovali o rok později. ÚIV se je pokoušel vystěhovat dvakrát, neúspěšně.
Neprofesionální zásah?
Kdyby pan Urban podlehl snaze být solidním publicistou a nenapáchat tolik nepravd, zjistil by si předem tyto zcela veřejné informace třeba u správce nemovitosti. Také by pak nemohl o celodenní akci v Miladě psát jako o „mimořádně neprofesionálním zásahu, kterému zabránilo koordinované vyjednávání ministra Kocába“. Vyklizení Milady probíhalo podle plánu za součinnosti policie a bezpečnostní agentury. Ve chvíli, kdy vstoupil na scénu ministr Kocáb, se vyklízení chýlilo k úspěšnému konci, a to po celodenním profesionálním úsilí policejních vyjednavačů.
To jsou jen drobné vady na kráse ve srovnání s tím, jak Urban bez jakéhokoliv argumentu prohlašuje, že ÚIV je „zcela zbytečný a nepřístojně drahý“, ba dokonce naznačuje, že za vystěhováním objektu jsou korupční motivy. Myslela jsem si, že účelová žurnalistika, která neexistenci argumentů nahrazuje plivanci, skončila před dvaceti lety. Novinář a historik Jan Urban toto mé přesvědčení úspěšně nahlodal.
O autorovi| Pavla Zieleniecová, ředitelka ÚIV
