Operní kusy v La Monnaie nezůstávají na programu dalších několik let, ale hrají se jeden jediný měsíc následovány novým, obvykle premiérovým představením. Klady takového přístupu jsou nasnadě. Představení nemají čas sklouznout do utahané rutiny a divadlo je po celý měsíc plné k prasknutí. A platí to nejen pro divácky vděčné opery Verdiho nebo Rossiniho (Puccini se naštěstí v Bruselu téměř nehraje), ale i pro nepoměrně náročnější díla Benjamina Brittena, Sergeje Prokofjeva nebo naposledy Igora Stravinského. Stravinského cesta k opeře nebyla přímočará. Svého času patřil do tábora pařížského impresária pravidelných festivalů ruského baletu Sergeje Ďagileva, který považoval operu za vyřízený žánr. Slávu přinesly Stravinskému balety na ruskopohanské náměty Pták Ohnivák, Petruška a Svěcení jara. Když později přišel opeře na chuť, nebyla to opera jako hudební drama wagnerovského nebo bergovského typu s proudem hudby, nýbrž předromantická opera, přesněji opera klasicistní a barokní s přesně oddělenými áriemi a recitativy.
Život prostopášníka je výsledkem Stravinského úsilí přiblížit se obdivovanému Mozartovi, konkrétně jeho opeře Cosi fan tutte. Árie skutečně místy znějí jako jakýsi podivný Mozart, třebaže tradicionalista, Stravinskij byl stále skladatelem 20. století. Recitativy s doprovodem cembala jsou ale od Mozarta k nerozeznání.
Námět nalezl Stravinskij při návštěvě Chicagského muzea krásných umění, kde jej zaujal moralistní cyklus obrazů Williama Hogartha, který na osmi plátnech z roku 1733 zachycuje postupný propad jakéhosi Thomase Rakewella do londýnského mravního bahna.
Nejdelší a nejhranější Stravinského opera je díky své kompoziční jednoduchosti poměrně nenáročná na hudební provedení, o to náročnější je ale udělat z ní živé jevištní dílo. Libretista Wystan Auden, kterého čerstvě naturalizovaný americký občan Stravinskij oslovil na doporučení svého hollywoodského souseda, spisovatele Aldouse Huxleyho, je pojal spíše jako poému než jako dramatický útvar. Akce se především v první části Života odehrává v recitativech, zatímco árie slouží podobně jako v barokní opeře k vyjádření duševního stavu hrdinů. Je tak na režisérovi, aby do Života vdechl život.
Tom ale nenajde svobodu Quebeckému režisérovi Robertu Lepageovi se to bezezbytku podařilo. V inscenaci, která se po premiéře v dubnu 2007 vrátila v říjnu letošního roku na bruselskou scénu, se Lepage pokusil propojit původní námět s tím, co Stravinskij žil a viděl okolo sebe. Příběh se neodehrává v kapitalistické Anglii 18. století, ale v hyperkapitalistických Spojených státech 50. let, kterým byla společná touha po penězích, úspěchu a rozkoši.
Chudý kluk se zakouká do dcery bohatého texaského naftaře Mary Truelové. Objeví se další z řady mefistů či mezistáflů, Nick Shadow a nabídne Tomovi peníze. Nick se vzápětí stane režisérem Tomova života, který se mění ve film. Tom se místo u milované Mary objeví v saloonu, který se svými přiopilými pistolníky a holkami v podvazcích jakoby vypadl z kteréhokoli westernu. Následuje morální pád v bordelu, který je ve skutečnosti biografem a bordelmamá zvaná Matka Husa jeho ředitelkou.
Rozkoš a peníze nepřinesou Tomovi štěstí, o které opět požádá ďábla Nicka. Ten jej přesvědčí, že štěstí není ve věrné lásce, nýbrž ve svobodě, respektive v pohrdání citem a morálkou. Tom přijímá Nickovu výzvu a namísto Mary požádá o ruku hollywoodskou atrakci, vousatou Turkyni Babu. Na červeném koberci přicházejí novomanželé a zoufalá Mary odjíždí s vlajícím šálem v červeném bouráku pryč. Tom ale nenajde svobodu, kterou mu Nick slíbil, ale upovídanou krůtu.
Zde přichází další Lepageova licence - na scéně se objeví televize. Stravinskij byl tímto ďáblovým darem fascinován tak, že v 60. letech dokonce zkomponoval televizní operu Potopa. Tomův pokus vyrábět televize končí krachem, který vrcholí tím, že smečka exekutorů, hollywoodských modelek a plážových inženýrů si okolo bazénu v Tomově rezidenci dělí jeho majetek. Tom sice v pokeru na neony ozářeném lasvegaském hřbitově zachrání svou duši, Nick jej ale potrestá ztrátou rozumu. V blázinci prostém všeho hollywoodského luxusu Tom nakonec umírá v náručí Mary, která se proměnila z texaské naivky v bojovnici za Tomovu lásku.
Igor Stravinskij: Rake’s Progress Režie: Robert Lepage Divadlo La Monnaie, Brusel
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
