130 let

Komunismus napočtvrté

Česko

Divadlo v Celetné se chopilo Viliama Klimáčka a uvedlo jeho hru o takové normální odposlouchané rodince

Viliam Klimáček je, zdá se, pevně rozkročen jak ve slovenském, tak českém divadelním kontextu. V půli října měla v brněnském HaDivadle světovou premiéru jeho hra Jsem Kraftwerk, o pár dní později uvedlo takřka souběžně Jihočeské divadlo i pražský Kašpar v Divadle v Celetné poslední díl Klimáčkovy „totalitní trilogie“ Komunismus (předchozí díly se věnují Tisovi a Husákovi).

Komunismus proslavilo v bratislavské Aréně herecké duo Juraj Kukura a Zdena Studénková. V Čechách byla hra uváděna jako scénické čtení (naposledy v Divadle v Dlouhé s rozdvojenou hlavní ženskou postavou mezi Helenu Dvořákovou a její „alter ego“ Hanu Burešovou), prvou pražskou „regulérní“ inscenační verzi nyní v Celetné režíroval Filip Nuckolls.

Tato „normalizační tragédie“ má fakturu málem televizního realistického příběhu na téma známé spíše z publicistiky – dávné selhání zjevně slušného člověka, který se upsal estébáckému ďáblovi, a ďábel, jak víme z jiného dramatu, nikdy nekupuje půlku duše. Přichází pro duši celou, třeba v podobě nečekaného vynoření viny a následného rozpadu rodiny.

Éra společenské sklerózy Hra ovšem klame tělem – začíná spíše jako banální obrázek normalizační rodinky, jež za nesnesitelného tlachání a vzájemného škádlení chystá narozeniny krásné paní domu. Zprvu vypadá „taková normální rodinka z normalizace“ až idylicky: až na to, že jsme na počátku „orwellovského“ roku 1984, ve dnech byzantinského pohřbu generálního tajemníka UV KSSS Andropova (mimochodem, Andropov nebyl posledním „carem“ před Gorbačovem, jak se tento blud po Jiřím Svobodovi ve zpravodajství ČT úspěšně šíří v médiích – mezi Andropovem a otcem „pěrestrojky“ byl ještě další geront Černěnko).

Alena je břitká a sebevědomá psychiatrička a dcera pronásledovaného spisovatele (v Celetné ji hraje adekvátně krásná Marcela Holubcová). Její manžel Michal, kdysi vedoucí Filmexportu, nyní společensky degradovaný outsider (adekvátně zhrzený Jakub Špalek, jenž hrál totéž už v Dlouhé), se více než u rodinného krbu podivínsky vyskytuje na střeše domu, odkud ve finále (čechovovská puška z prvního dějství, jež ve třetím zákonitě vystřelí) řeší situaci sebevraždou.

Vstupní lehce škádlivou idylu uzavírá rebelující syn, student medicíny (adekvátně kverulující Matouš Ruml), do oslav narozenin vpadne ještě soused, domovní důvěrník (adekvátně vlezlý Tomáš Karger), komunista, jenž vypravuje na potkání politické anekdoty o komunistech (jak se ve hře trochu polopatisticky vysvětluje). Pak se však poměrně zdlouhavá konverzačka začíná drolit, ve vztazích se objevují nezacelené trhliny a soused, zprvu jen „nevinně“ hlídající stranickou výzdobu, se ještě dříve, než je hlavní hrdina předveden na vyšetřovnu StB, ukazuje jako nebezpečný donašeč, který rodinku odposlouchává.

To je záminka k pantomimické scéně vyměňování milostných vzkazů, režisérem i herci v Celetné (i s pomocí zadní projekce) skvěle využité. Psaní vzkazů na imaginární zamžené okno je totiž nejen divadelně vděčná scéna, ale – vedle funerálních televizních vstupů a povědomě servilních reakcí komentátorů, vedle snové sekvence o ruských kozácích ve vyšetřovně StB a snad i mrazivého závěrečného monologu „polepšeného“ rodinného rebela Viktora – jedna z mála, jež divadelní fantazií vybočuje z jinak fádně realistické „televizní“ doslovnosti, již z nepochopitelných důvodů zvolil jako inscenační klíč režisér i výtvarník (Karel Špindler). Všechno je tu jaksi příliš očekávatelné, ilustrativní, úzkostlivě „adekvátní“. Zatímco v Bratislavě inscenovali hru jako černou grotesku a v Dlouhé samotná antiiluzivní forma čteného divadla a rozdvojení hlavní ženské postavy nepříjemnou doslovnost rozbily, v Celetné sledujeme po většinu času realistické poposedávání, popocházení a vzájemné přemisťování mluvících hlav.

Ale jelikož vím, že ty hlavy patří znamenitým hercům znamenitého divadla, že mladý režisér umí i jiné věci než televizní inscenaci na divadle a že jde o titul, jakých není v éře společenské sklerózy nikdy dost, rád si poopravím dojem z premiéry na některé z repríz.

***

Viliam Klimáček: Komunismus

Režie: Filip Nuckolls Hrají: Jakub Špalek, Marcela Holubcová, Matouš Ruml, Tomáš Karger, Lukáš Jůza Divadlo v Celetné, Praha Premiéra 18. 10. 2010

Hra klame tělem – začíná jako banální obrázek normalizační rodinky, jež za nesnesitelného tlachání chystá narozeniny krásné paní domu

O autorovi| VLADIMÍR JUST, Autor je kritik a teatrolog

Autor: