PRAHA Únosy nepohodlných osob ze zahraničí prováděla po únoru 1948 československá rozvědka. Šlo asi o dvě desítky lidí, většinou emigrantů, kteří pak skončili v komunistických kriminálech. Další desítky akcí rozvědčíci plánovali, ale nezrealizovali. Důkazy o takových akcích objevili historici v archivu Úřadu pro zahraniční styky a informace, dnešní civilní rozvědky. Lidové noviny mají příběhy některých unesených k dispozici. Únosy se rozjely po roce 1948 a ustaly po odchodu Sovětů z Rakouska v roce 1955 a po postavení Berlínské zdi v Německu v roce 1961. Právě sovětské okupační zóny těchto dvou zemí používala československá rozvědka jako základnu.
Podle historika Prokopa Tomka měly únosy dva scénáře. První byl nenásilný. Agent nejdřív vylákal oběť do sovětského sektoru. Tady zasáhly okupační úřady, které ho legitimovaly a zadržely.
„Vypadalo to nevinně. Ten člověk nic netušil,“ říká Tomek. Pak ale následoval transport na hranici a předání do rukou československých orgánů.
Pokud oběť vylákat nešlo, agenti jí většinou hodili do pití uspávací prostředek a převezli do sovětské zóny. Pak už jim v únosu nic nebránilo. Právě tak dopadl Bohumil Laušman nebo Slováci Jozef Blažkovič, Jozef Vicen a Imrich Sucký.
Pokračování na straně 3
Dokončení ze strany 1
Laušmanův případ je asi nejznámější. Předúnorového předsedu sociální demokracie dostali agenti v roce 1953 den před Vánoci, když mu otrávili brandy. Po nekonečných výsleších Laušman souhlasil, že veřejně vystoupí ve prospěch československého režimu. Ani to mu nepomohlo. Dostal sedmnáctiletý trest a v květnu 1963 zemřel v ruzyňské věznici.
Rozvědka většinou unášela československé emigranty. Obětí se ovšem stal i západní Němec Dieter Konietzki, kterého StB unesla v roce 1961 z Berlína. V Česku byl odsouzen za vyzvědačství a šel na deset let za mříže.
Únosy schvaloval ministr vnitra, nejčastěji Rudolf Barák, který resort řídil v letech 1953 až 1961, ale zřejmě poslední slovo mělo vedení KSČ. Dokazuje to únos Imricha Suckého ze září 1957. Sucký za války pracoval pro politickou policii Slovenského štátu.
Náčelník I. správyMV(rozvědky) plukovník Jaroslav Miller napsal Barákovi 19. srpna: „Z Vašeho příkazu předkládám vám návrh na provedení akce Úder, jejíž provedení bylo již vámi předběžně schváleno.“ O tři dny později Barák do materiálu připsal, že se na únosu dohodl s prvním tajemníkem ÚV KSČ a pozdějším prezidentem Antonínem Novotným.
Některé únosy prováděla rozvědka na přání Sovětů. Například akci proti v Mnichově žijícímu vůdci Ukrajinské povstalecké armády Stěpanu Banderovi. Únos měl proběhnout v říjnu 1959, ale Sověti Čechoslováky o několik dní předběhli a Bandera otrávil kyanidem agent KGB Bohdan Stašinskij. Spolu se Sověty plánovala rozvědka v roce 1956 i neúspěšný únos rakouského novináře Fritze Moldena, který byl zeťem šéfa CIA Allana Dullese.
Asi vůbec první únos plánovala rozvědka už v roce 1947. Obětí měl být Ferdinand Ďurčanský, ministr zahraničí Slovenského štátu. Z akce ale sešlo, a ke skutečným únosům tak došlo až po Únoru. Postavení Berlínské zdi provádění únosů extrémně ztížilo. Ojedinělé plány se ovšem objevovaly i později. Ještě v 60. letech zvažovala rozvědka unést z Německa jednoho z bratrů Mašínů - Josefa. A dokonce ještě v 70. letech se objevil plán na únos vydavatele časopisu Svědectví Pavla Tigrida.
