LN přinášejí druhou ukázku z nové knihy prezidenta Klause Kde začíná zítřek.
Známý německý protestantský teolog Dietrich Bonhoeffer řekl o jiném, ale v mnohém podobném totalitním režimu tato slova: „Ztracený čas je nenaplněný, prázdný čas. Minulá léta taková určitě nebyla. Nesmírně mnoho bylo ztraceno, ale čas ztracen nebyl.“ Tato jeho slova platí i o našem životě v éře komunismu. Stranou nechávám otázku, proč vůbec komunismus vznikl. Přesto chci připomenout, že u nás byla už i před druhou světovou válkou nemalá latentní i otevřená podpora komunistické, fiktivně rovnostářské a fiktivně sociálně spravedlivé ideologie, ať už v její extrémní, tedy komunistické verzi, tak v její měkčí verzi socialistické. Neblahá zkušenost s komunismem v Sovětském svazu dvacátých a třicátých let žádné narušení, nebo dokonce ztrátu této podpory neznamenala. Osvobození významné části naší země z německé okupace, které přišlo z Východu, pak sehrálo další nemalou roli a není v tom - z mezinárodního porovnání - nic výjimečného. I Rudou armádou neosvobozené západoevropské země po válce s komunismem a zejména s tradičním socialismem koketovaly, komunistické strany tam byly po dlouhou dobu velmi silné, a dokonce se v několika případech podílely na vládě.
Aby o mých názorech někdo nezkoušel říkat něco jiného, hrůzná a zločinná podstata tohoto systému je nade vší pochybnost, mimo jakoukoli diskusi a nevidět ji může jen zaslepený nebo jistým způsobem nemocný člověk.
Systém, který pod vznešenými hesly, pod maskou ideologie všeobecné spravedlnosti a pomocí sociální demagogie usurpuje moc, zbaví občany svobody a ospravedlní teror jako regulérní a mravný nástroj k prosazení svých cílů, je z definice nepřijatelný a odpor proti němu je legitimní a hodný obdivu. V celém světě za sebou zanechal miliony obětí, nejvíce určitě v Sovětském svazu, kde svou strašlivou cestu v roce 1917 bolševickým převratem započal. Zanechal nejen mrtvé, ale i celé generace různým způsobem postižených lidí, jejichž život se za normálních podmínek mohl vyvíjet zcela jinak. Zanechal nám i bezmála půl století „zdržení“ naší země, která ještě dnes, dvacet let po pádu komunismu, není zcela vyhojena z ran, které jí způsobil. Zástupy žen a mužů, kteří i u nás za střet s komunistickým režimem zaplatili životy, mnohaletým vězněním v žalářích či strávili léta v pracovních táborech, jsou jeho neodpustitelnou vinou. Nepřímo byly stejně odsouzeny i jejich rodiny, neboť komunistický systém, obdobně jako nacistický, se nerozpakoval pronásledovat „vnitřního nepřítele“ téměř v genetické linii.
Odbojových činů, riskantních projevů nesouhlasu, malých či větších činů, které šly proti komunistickému systému, bylo mnoho a všechny si zaslouží uznání a obdiv. V různých etapách totality tomu samozřejmě bylo různě. V některých se popravovalo, v jiných „nespolehliví“ a jejich děti a rodinní příslušníci „jen“ nesměli studovat či pracovat podle své kvalifikace a představy. Na podstatě nemravnosti tohoto násilnického režimu to ale nic neměnilo. I „měkčí“ komunismus, který se machiavelisticky tváří „liberálněji“, byl stále týž.
Další ukázku otiskneme v sobotních LN
