Jiří Paroubek chce, aby současné velmoci včetně Ruska spolupracovaly a tuto ideu pojmenoval starou metaforou „koncert velmocí“. Karel Schwarzenberg to komentoval slovy, že koncert velmocí „fungoval vždycky jen krátkou dobu a pak to vedlo k velkým konfliktům“.
Minulý týden jsem na tomto místě kritizoval bývalého ministra zahraničí. Namítal jsem, že „koncert velmocí“ odkazuje k ponapoleonské době (1815-1853), která nebyla velmi krátká, a navíc byla prvním systémem kolektivní bezpečnosti. A strhla se mela. Internetová schránka se mi málem zahltila protestními dopisy.
Dostal jsem dlouhá historická pojednání o ponapoleonské době. Kolega Jiří Franěk z Práva mi připomněl H. G. Wellse, který tehdejší dobu charakterizoval lapidární větou: „Nastala doba míru a útisku.“ Kolega Jan Urban mi vytýká, že pomíjím zásadní fakt, že k „tehdejší dohodě Ruska, Pruska a Rakouska došlo na úkor opakovaného rozdělení Polska a zničení jeho státnosti“.
My fejetonisté to máme těžké. Musíme vše zjednodušovat na kost. Napsal jsem - s myšlenkami na Polsko: „Koncertu evropských velmocí po napoleonských válkách se dá vytýkat mnohé, na prvním místě potlačování demokratických a národních hnutí.“ Takže bych mnohé z toho, co mi moji kritici v dlouhých traktátech připomínají, bez rozpaků podepsal také.
Zkritik, které jsem dostal, vyplývají tři věci: dvě jsou celkem banální. Mnozí opravdu nemají rádi Jiřího Paroubka. Naopak Karla Schwarzenberga, který je i podle průzkumů nejdůvěryhodnější politik, není radno kritizovat, pokud nechcete čelit hněvu lidu.
Zajímavější je ale třetí zjištění: rusofobie u nás jen kvete. Dokonce mám dojem, že vedle antikomunismu jde o jednu z mála věcí, na níž by se u nás shodla i ústavní většina. Většina kritiků jmenuje v jedné řadě výbojné ruské cary, Stalina a Putina. Rozlišovat mezi ruskou a sovětskou zahraniční politikou není ani potřeba. Podle Jana Urbana prý Putin odmítá přiznat katyňský masakr, a tudíž je vlastně pokračovatelem Stalina.
Jeden čtenář mi napsal, že většinu života prožil v „ruské gubernii jménem ČSSR“. Jiný má pocit, že studená válka bylo lepší uspořádání světa než nějaký pofidérní „koncert velmocí“, tedy zřejmě pro ty, kteří nežili v nějaké ruské gubernii. Podobná vyhrocená fobie k nějakému národu u nás existovala po roce 1945. Jen těmi zlosyny nebyli Rusové, ale Němci. Vzešlo z toho ale něco dobrého?
Šlo i o intelektuální zatemnění mysli, jehož druhou stranou bylo naopak zbožňování toho dnes proklínaného Stalina. Současná rusofobie je tak trochu přípravou na minulou válku. Mám pocit, že jsme zase o šedesát let opožděni.
O autorovi| Petra Zídka, petr.zidek@lidovky.cz
