* LN U příležitosti vydání retrospektivního CD/DVD vyrážíte po dlouhé době na větší turné. Jak bude vypadat?
Robert Kodym: Je to takové „středně pojaté“ turné. Když bude někde vyprodáno, tak se to přeloží do větších hal. A teoreticky asi i naopak. Jsme taková dost zvláštní kapela; fungujeme už dvacet let, ale koncertně vlastně teprve začínáme. V novém století jsme se věnovali hlavně Lucii, s ní jsme hráli a vydávali desky, a Wanastowím vjecem se věnujeme až poslední tři roky. Vloni jsme odehráli pouhé tři koncerty, z toho jeden v Londýně, jeden v Sazka Areně a jeden na Pražském hradě. A teď konečně turné. Nebyli jsme na turné aspoň osm let.
* LN Máte rádi menší kluby, nebo větší haly?
Robert Kodym: Je to postupný vývoj. Když kapely začínají, hrají v těch menších klubech, postupně zabírají kulturáky a větší haly a nakonec, když se to dotáhne do konce, i ty arény. Pak se samozřejmě může stát, že kapela už je znuděná velkými show a vrací se zpátky do malých klubů. My jsme to udělali podobně už tehdy, vyjeli jsme na tzv. vánoční akustickou šňůru. Což byla série komorních koncertů pro malé prostory. Ale jak jsme teď dlouho nehráli, tak nejsme zrovna z těch, co vyprodávají stadiony... čili si prostory vybíráme přímo úměrně poptávce.
* LN Není ale v menších klubech lepší, bližší kontakt s fanoušky?
PBCH: Jasně, logicky je bližší. Ale máme zkušenosti z obou prostorů a nedokážeme říct, že je něco lepší nebo horší. Robert Kodym: Je těžké srovnávat koncert v Sazce Areně, kde bylo sedm tisíc lidí, a třeba v Bunkru. Ta atmosféra je všude neopakovatelná. Pamatuju si, jak jsem se v Sazce zeptal, kdo z publika je na koncertě poprvé, a zvedla se víc než polovina rukou. Bylo fajn vidět, že naše písničky někoho zaujaly. A když se podaří na velkém koncertě propojit se s masou těch lidí, kteří působí třeba jako moře, je to zážitek. A i když tam není intimní kontakt, té energie je strašně moc.
* LN Chystáte nějaké speciality?
PBCH: Koncerty budou vycházet z toho, že jde o oslavu dvacetileté existence kapely a jejího materiálu, takže to bude především průřez vším, co jsme udělali. A týká se to třeba i těch bonusů, co tam máme; zazní i nové písně.
* LN Změnili jste se za těch dvacet let hodně?
PBCH: Ano. Já třeba cítím, že se mi ráno hůř vstává... Robert Kodym: My jsme začínali v roce 1985, kdy jsme lítali po Praze a sháněli muzikanty do kapely Lucie. To tehdy byla, v dobrém slova smyslu, hodně popová kapela. Já jsem pak ale u sebe pozoroval, že bych chtěl zkusit ještě něco jiného. Takže jsme na jaře v roce 1988 založili „punkovou undergroundovou“ kapelu Wanastowi vjecy. Jejím repertoárem byly výhradně protestsongy, i když v té době už to ani nebylo tak ostré... Kdybychom to předváděli o pět let dřív, asi bychom byli u soudu nebo ve vězení. Mně tehdy bylo kolem osmnácti. První koncert jsme hráli na parníku Děvín, kde se tehdy pod nějakou záminkou konala undergroundová akce jenom se samýma pankáčema... To se mi tehdy líbilo. Pak se kapela přesunula do hard rocku, ale už s první deskou v roce 1992 trochu „zpopověla“ tím, jak jsme tam zařadili ty romantické rockové balady. Ze začátku to bylo pár stylových kliček, ale pak se to trochu vytříbilo a tou cestou se snažíme jít dál. Naše meta není žádný žánrový posun nebo experimentování s trendy, snažíme se něco po sobě zanechat. Ty roky ukázaly, že nejlépe to funguje s dobrou jednoduchou písní, která bude nadčasová, a když se její název řekne po deseti, patnácti nebo dvaceti letech, bude fungovat stejně dobře. To je náš cíl a zároveň největší výzva. PBCH: Zní to konzervativně? Člověk by ale neměl být konzervativní, nebo alespoň ne v hudbě. Ale dá se to vnímat i tak, že by se neměl omezovat v tvoření. Svobodná vůle je v tomhle hrozně důležitá. Dělat, jak to člověk cítí.
