Včera zemřel Arthur C. Clarke, velikán zlaté doby science-fiction, kdy slovo „science“ v názvu žánru bylo míněno vážně - poslední z velké trojky, do níž patřil ještě Isaac Asimov a Robert Heinlein. Dovolte osobní vyznání. Hodnotící studie budou psát jiní, Clarke pro mě znamenal příliš mnoho, abych mohl být objektivní.
Oceánem hvězd První setkání s Clarkem jsem prožíval v roce 1962, kdy vyšla samostatná povídková sbírka Oceánem hvězd. Tehdy to bylo zjevení - kromě Bradburyho Marťanské kroniky knižně nevyšlo z americké sci-fičesky nic. Právě v této sbírce vyšla jeho Hlídka, jedna z povídek, která zasáhla mne i miliony čtenářů na celém světě. Je to čistá sci-fi, žádná mystika: megacivilizace umístí na Měsíci něco jako „požární hlásič“, který jí dá zprávu, až lidstvo bude natolik civilizačně vyspělé, že se na Měsíc dostane: teprve pak bude zajímavé. Všichni víme, že se Hlídka stala základem pro Kubrickovu 2001:Vesmírnou odyseu (1968).
Film je dnes už za okrajem zájmu, nicméně ve své době (1968) vyvolával značné rozpaky a ty byly zdrojem diskusí. O čem to vlastně je? Proč jsou na začátku jacísi lidoopi a na konci, co se to děje s Davidem Bowmanem, proč stárne a mění se v embryo? Mnozí to pokládali za jakousi alegorii, já tehdy říkal - nehledejte v tom nic, jenom se dívejte a vnímejte vše tak, jak se to odvíjí na plátně. Je to popis stavů lidstva, od lidoopa po homo technicus - ale vývoj jde dál a po setkání s megacivilizací se můžeme dostat do nějakého dalšího stadia, které nás odliší od homo technicus tak, jako my jsme vzdáleni lidoopům, našim předkům. Clarke pak vydal román, který byl jakýmsi literárním přepisem filmu, a v něm s trpělivostí možná až přehnanou podává návod, jak máme poslání filmu chápat.
Co dalšího ve sbírce bylo? Záchranný oddíl, povídka z „konce světa“, prodchnutá úporným optimismem, vidinou lidstva racionálně směřujícího k vesmírné budoucnosti. Úžasná povídka Jupiter pět, která mě nasměrovala svým realistickým popisem osob a prostředí ke konceptu „obyčejná budoucnost“, v němž se snažím zobrazit všední děje tak realisticky, jak jen to dokážu. Ticho, prosím a Zbrojní horečka jsou povídky v podstatě humoristické, velmi britské, velmi - zdánlivě - suché, jak už britský humor bývá. Byla to první velká sci-fi, se kterou jsem se potkal - samozřejmě vedle Labyrintu. Do té doby jsem znal jenom Lema a samozřejmě Bradburyho Marťanskou kroniku. Přimělo mě to k pochopení šíře žánru, jeho flexibility, jeho možností reagovat různými způsoby na impulzy přicházející z kterékoli strany. Od této sbírky jsem vnímal Clarka jako technooptimistu, jako představitele vernovského proudu fantastické literatury, jako člověka pozitivního, ve všech ohledech konstruktivního, a tedy přínosného. Toto pojetí podpořil i román Měsíční prach, který česky vyšel v roce 1965.
Devět miliard božích jmen Další mohutný impulz přišel z jeho povídky Devět miliard božích jmen, která byla zařazena do Jitra kouzelníků Bergiera a Pauwelse, vyšlo ve Svobodě v roce 1969. Z ní se vylouplo pro mě nové pojetí Clarka jako myslitele: vizionářsky vyhlížel průnik hraničních technologií s něčím, co je „nad všechen pomysl“, tak nějak definoval Boha svatý Anselm. Tehdy mě tato stránka Clarkovy osobnosti poněkud překvapila - netušil jsem, že je možno svázat technooptimismus s něčím, co jiní mohou chápat jako mystiku. Jak tedy Clarka chápat? Jako autora zaměřeného na fantastickou vědu a techniku, ideového tvůrce geostacionárních družic, který o nich napsal studii už v roce 1945, anebo jako mystika, který sní o jakémsi galaktickém záhrobí, vyznavače konceptu „jsme sledováni“? Obé se v něm snoubilo a tušili jsme to už v osmdesátých letech, kdy u nás vycházely fragmenty jeho děl. Rajské fontány, to je čistě technologicky laděné dílo - popisuje budování komického výtahu spojujícího zemský povrch s geostacionární družicí, která se stane základem pro jakýsi supersatelit, obepínající jako prstenec celou planetu. Naopak Setkání s Rámou, román vydaný u nás v roce 1982, tedy za dva roky po Fontánách, naznačuje, že kosmické civilizace mohou fungovat na principech nám neznámých a naši představivost přesahujících. I to je technicky laděný román, ovšem s přesahem do jiného rozměru.
Clarke, který byl úzce spjatý s vědou a technikou, si byl vždycky vědom, že to, co chápeme jako „vědu a techniku“, je jen aktuální stav poznání. Je to dynamický systém proměnlivý v čase. Dnešní pravdy mohou být postaveny na hlavu a převráceny ve vzdálené, ale možná i blízké budoucnosti. A hlavně, pokud by snad eventuálně mělo dojít k setkání s cizí civilizací a stane se to z iniciativy oné cizí civilizace, budeme konfrontováni s něčím, co se našemu současnému stavu poznání zásadně vymyká.
Na prahu pavědy Právě tento koncept ho přivedl až na práh pavědy. I naši televizní diváci viděli jeho seriály o tajemných světech a tajemných silách. Lavíroval zde s obratností doslova starého praktika. Přiznám se, že jsem tento tanec mezi vejci sledoval smutně a říkal jsem si, že tohle neměl takový Velmistr zapotřebí. Nicméně asi není spravedlivé řadit do této oblasti jeho Konec dětství, román z roku 1953. V něm v podstatě předjímá to, co bylo vyjádřeno ve Vesmírné odyseji. To, co prožíváme jako lidstvo, je mezistupeň či předstupeň, larvální stadium, tedy dětství. Dospělost bude jiná a jinde. Román ovšem byl míněn vážně, nebylo to brnkání ohrané melodie pro uši milovníků senzací. Záhrobí může mít reálný rozměr. Dnes už Arthur C. Clarke ví, jaké to tam je.
O autorovi| Ondřej Neff, novinář a spisovatel
