Pohled do Atén a Londýna nám připomene, jak je krize státních dluhů nesnesitelně blízko
Před lednovou smrští miliardových předvolebních dárků od třináctých penzí po proplácení prvních tří dní na neschopence, která co nevidět začne ve sněmovně, se vyplatí pohled do Atén a Londýna. Připomene nám, jak je vážná krize státních dluhů nesnesitelně blízko. Jak ji může odstartovat jeden nešťastný politický výrok. A jak nás před pádem opravdu nikdo nezachrání a pomoci si budeme muset jen a jen sami: bolestnými ad hoc škrty na těch sociálně nejcitlivějších místech.
S třináctými důchody a spol. se opět rozjede účetní debata, kdy nás bude Jiří Paroubek přesvědčovat, že tím dluhy neprohlubuje, neb penzistům přidá z dividend ČEZ. Investory, kteří státu půjčují, tahle jemná disputace ale vůbec nezajímá. Přilepšení seniorům si vyloží jako další zadlužování. Ty dividendy by se totiž klidně daly využít ke snížení schodku.
Když jde o peníze, investor nezná bratra Právě takovou lekci teď dostala Británie. Ministr financí Alastair Darling navrhl, aby se v případě, že ostrovní ekonomika poroste rychleji, neočekávané vyšší příjmy využily ke snížení hrozivého rozpočtového schodku. Jenže premiér Gordon Brown ho okamžitě okřikl. Nadstandardní příjmy se přece utratí na tradiční labouristické předvolební priority ve školství a zdravotnictví. Snižování dluhů počká. Brown podobně jako Paroubek je duchem u jarních voleb.
Investorům došla trpělivost. Krátce po Brownově proslovu ohlásil největší obchodník s dluhopisy, fond Pimco, že začíná s výprodejem britských dluhů. Když jde o peníze, nezná bratra, ministra školství Eda, ani investiční šéf Pimca Andrew Balls. Právě Ed Balls je přitom zodpovědný za volební strategii labouristů. Británie teď stojí na hraně největší krize státních dluhů od 70. let. Pro investora už není důvěryhodnější než silně zadlužená Itálie, proslulá svým kreativním účetnictvím. Londýnu už se půjčuje za stejnou cenu jako laxnímu Římu. Když je země na hraně, jako třeba Česko nebo Británie, nerozhoduje, jestli se už dluhy prohlubují hodně, nebo málo. Investoři potřebují vidět jasný směr a úspory. V opačném případě může být každý předvolební návrh nebo výrok poslední kapkou.
A to má ještě Brown proti Paroubkovi aspoň alibi, protože nikdo nepočítá, že by vyhrál volby a stal se příštím premiérem.
Řecko na odpis Podmínky pro ty, kdo se topí ve vlastních dluzích, navíc přitvrzují. S bezbolestnou záchranou nemůže počítat vůbec nikdo. Ani ti, kdo si mysleli, že jim imunitu zaručí euro. Řekové žili se svým obřím schodkem 12,7 procenta HDP ještě před pár dny v klidu, že před krachem je nakonec zachrání Němci. S žádnými skutečnými úspornými balíčky se moc neobtěžovali. Jenže teď dva vysoce postavení Němci – Jürgen Stark z bankovní rady Evropské centrální banky a šéf rozpočtového výboru Bundestagu Volker Wissing – natvrdo říkají, ať s žádnou záchranou nepočítají.
Může to být samozřejmě jen výhrůžka liknavým Řekům, aby si už konečně přestali myslet, že jsou díky euru nedotknutelní a všechno jim projde.
Možná že skutečně Němci zkouší na trhu testovat, jak by investoři přijali krach země z eurozóny. Pak ale odstartovali riskantní hru. Finančníci totiž výhrůžku ponechání Řecka jeho osudu berou vážně a euro oslabuje. Je to v každém případě velký posun a přiznání vážných potíží společné evropské měny.
Ještě před necelým rokem myšlenku na krach některé země eurozóny Němci za každou cenu vytěsňovali. Tehdejší ministr financí Peer Steinbrück ujišťoval, že jsou připraveni za ostatní jejich nezvládnuté dluhy zaplatit. V Bruselu se pomalu začínal sepisovat krizový plán pro záchranu dlužníků.
Tehdy se začínalo mluvit o společných eurodluhopisech a Poláci a Maďaři se v obavách poptávali po možnosti urgentního přijetí eura, doufajíce, že by je v případě potíží ostatní zachránili. I tehdejší vicepremiér pro Evropu Alexandr Vondra tvrdil, že v krizi je lepší jet na velkém parníku eura. To všechno odnesl čas.
Teď se spíš ukazuje, že eurozónu čeká hodně těžká doba. Scénář, že některé předlužené, zkrachovalé nebo ekonomicky příliš slabé země nakonec nuceně nebo dobrovolně eurozónu opustí, nemusí být úplné sci-fi. Už teď víme, že před nezvládnutými státní dluhy euro nikoho neuchrání. V tuzemské debatě je společná měna stále synonymem vyspělosti a jisté civilizační úrovně. Řecký příběh ukazuje, že ti, kdo politikům půjčují peníze, si to zdaleka nemyslí.
V posledním stadiu dluhové krize před státním bankrotem už přijíždí jediná mise poslední záchrany – Mezinárodní měnový fond, nekompromisně žádající tvrdé škrty platů, důchodů a sociálních dávek.
Kdo dnes zvedne ruku pro frivolní třináctý důchod, hlasuje i pro příští snížení penzí.
***
Podmínky pro dlužníky přitvrzují. S bezbolestnou záchranou nemůže počítat vůbec nikdo. Ani ti, kdo věřili, že jim imunitu zaručí euro.
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ analytička LN, e-mail: lenka.zlamalova@lidovky.cz ; analytička LN
