Čestmír Cibulka vyučoval na umělecké škole hru na housle. Bohužel výkony většiny žáků připomínaly Hurvínkovy produkce, a tak se Česťa těšil, až bude večer a on usedne za pátý pult v orchestřišti některého z městských divadel, aby přispěl k hudebnímu doprovodu nějakého muzikálu nebo operetky.
Občas se také dal přemluvit, když za sebe kolega Žaloudek, profesionální barový hráč, potřeboval náhradníka do noční vinárny. Česťa si ovšem tolik cenil svých guarnerek, mistrovských houslí z konce 18. století, nástroje vzácného a ušlechtilého, že když na ně vyluzoval unylé a vemlouvavé melodie v zakouřeném a alkoholem prosyceném podniku, považoval to za svůj hudební hřích. Jejich tón byl přece tak hebký a přitom plný, a pokud bylo známo, žádný nástroj v okolí se jim nevyrovnal.
Oné noci se Česťa Cibulka vracel ze záskoku v jedné vinárně na Pohořelci. Jako obvykle byl v mírně podroušeném stavu a v hlavě se mu rojily plány plné krásných předsevzetí. Nechá už konečně těch pitomých kšeftovek v prostředí, kde pomalu, ale jistě degenerují jeho hráčské schopnosti. Začne pořádně cvičit a za rok se přihlásí na konkurz do filharmonie. Na Vítu odbíjela druhá a noční vánek pozdního jara chladil Čestmírovo rozpálené čelo. V pravé ruce pevně třímal své guarnerky ve futrále vystlaném aksamitovou poduškou. Vdechoval důvěrně známou vůni uliček a zákoutí s příměsí piva a kuchyňských výparů. Náhle se zastavil a naslouchal. Zdálo se mu, jako by k němu dolehla změť neurvalých hlasů. A pak výkřik o pomoc.
„Drž hubu rákosníku,“ ozvalo se z konce uličky na Jánském vršku. Česťa zřetelně uslyšel sérii tlumených úderů. A v jeho hlavě se vyrojily dva protichůdné hlasy: Nepleť se do toho! Běž tam, musíš pomoct! Načež Čestmír Cibulka, kurážný snad i díky požitému alkoholu, vykročil vpřed. Ve spoře osvětleném výklenku zahlédl míhat se dvě holé lebky. Třetí postavou byl chlápek o hlavu menší, kterého lebkáči častovali boxerskými direkty, až se sesunul k zemi. „Hej, nechte toho,“ shrnul stručně své stanovisko Česťa. Hromotluci se překvapeně odvrátili od své oběti, která toho využila a snažila se vstát. Byl ještě drobnější postavy, než se původně zdálo. Teprve teď si Česťa všiml jeho široké asijské tváře. „Koukej vodprejsknout,“ výhružně zasyčel jeden z bijců. „Žádosti se nevyhovuje,“ řekl Česťa a ještě pevněji obejmul futrál.
V lebkáčově ruce se objevila kovová tyč. Vlna sebezáchovného pudu a zuřivého vzteku zbavila Česťu poslední špetky uvažování. Dřív, než na něj tyč stačila dopadnout, vší silou a oběma rukama udeřil pouzdrem do holé lebky. Ozvalo se křachnutí s žalostným zasténáním zborceného nástroje. Zpřetrhané struny zalkaly a lebkáč se sesul k zemi. Ten druhý odvrátil pozornost od své oběti a překvapeně zíral na Česťu, který, svíraje dosud pevně torzo pouzdra, vykročil proti němu. Než se ovšem stačilo rozvinout další kolo představení, dostavila se policejní hlídka. Adrenalin opadl a Česťa upadl do těžké deprese. Jeho milovaný nástroj!
U Obvodního soudu pro Prahu 1 se z přepadeného vyklubal čínský student mezinárodního práva. Skini s prohnaností profesionálních syčáků tvrdili, že o přepadení nic nevědí a Číňan že asi spadl ze schodů. Přepadeni prý byli oni. Jako přitěžující věc doličná, ovšem pro Česťu, zde bylo pouzdro s houslemi. Hromádka třísek svědčila o razantnosti úderu. K železné tyči se lebkáči neznali, a tak byl útočníkem shledán Česťa. Pro lehké ublížení na zdraví (lebkáčovi způsobil krátkodobý otřes mozku) byl odsouzen k dvouměsíčnímu vězení s roční podmínkou.
Zato v orchestru a divadle se stal Čestmír Cibulka hrdinou. Brzy šla fáma, že zlikvidoval celou hordu skinů. A housle? Kolegové se mu složili na nové. Na další guarnerky to sice nebylo, ale i tak byl Česťa s nástrojem spokojen. Vinárna, ve které Čestmír Cibulka zase občas hrává, mu housle zajišťuje. Ty své nechává pro jistotu doma. Jeho podmínka totiž dosud nepominula.
