Snahy o zákaz komunistické strany a šíření komunistické ideologie došly na konec cesty. I když usnesení senátorské komise pro posouzení ústavnosti KSČM, přijaté po prosincové diskusi s ministrem vnitra, se snaží tvářit optimisticky.
Možnost zamezit tomu, aby ovlivňování našeho politického života komunistickou ideologií pokračovalo i po ukončení předcházející komunisty určované tragické vývojové etapy v životě střední a východní Evropy, byla podle některých názorů ztracena již před dvaceti lety. A jestliže rozchod s komunistickým režimem tehdy neobsahoval jako kategorický imperativ také požadavek na zákaz dalšího působení komunistické strany v české veřejnosti, pak na všechny pokusy o nápravu už bylo pozdě.
Jde však pouze o alibi. Vztah většiny české společnosti po pádu komunistického režimu obecně ke komunismu byl totiž od počátku prost Kantova kategorického imperativu ve smyslu mravnosti nezávislé na jakékoli nahodilé zkušenosti. Všichni se soustředili pouze na zrušení vedoucí role komunistické strany, na vládu bez převažujícího vlivu komunistů, na zvolení člověka, který nebyl komunistou, do funkce prezidenta republiky a na demontáž dalších totalitních mechanismů komunistického státu. Úvahy o budoucích šancích komunistických idejí v našem veřejném prostoru a principiální rozchod s fenoménem komunismu nikdy nebyly takříkajíc na pořadu dne. Můžeme se přít proč, ale tak tomu prostě bylo. Většina pasivně přihlíží Česká společnost bez zásadnějších námitek spolkla vějičku mimořádného sjezdu KSČ hned ještě před Vánocemi 1989, kde bylo pod rouškou napravení nerovnosti, kdy slovenští komunisté měli svůj vlastní řídící orgán (Komunistickou stranu Slovenska), a v Čechách nic takového nebylo, rozhodnuto vytvořit Komunistickou stranu Čech a Moravy. K tomu došlo v předjaří následujícího roku a 28. listopadu 1990 federální ministerstvo vnitra, aniž by zazněly výraznější protesty veřejnosti, zapsalo tuto jen zdánlivě novou stranu do rejstříku politických stran. Po rozdělení Československa se tak KSČM stala samozřejmou součástí politického systému nově vzniknuvšího českého státu.
Ani při sporech o lustrační zákony a zákon o protiprávnosti komunistického režimu nebylo většinou společnosti vnímáno jako zcela nepřijatelná absurdnost, že na české politické scéně i nadále působí komunistická strana, otevřeně se hlásící k odkazu bývalé KSČ. Až volby v roce 1996 vyvolaly šok, neboť KSČM se hned při své volební premiéře stala s více než 600 tisíci hlasy třetí nejsilnější parlamentní stranou. Tehdy sice poprvé zazněly hlasitější otevřené pochyby o oprávněnosti její existence a požadavky na její zrušení. Tyto hlasy však zaznívaly pouze ze strany části pozorně vývoj naší demokracie sledujících občanů, médií, a méně již ze strany politiků. Většinová společnost nad situací dál jen nanejvýš kroutila hlavou a pasivně jí přihlížela.
Nikdy však nedošlo k žádnému konkrétnímu činu. Nebyl podán žádný relevantní podnět k institucionálnímu zásahu proti KSČM ve smyslu zákona o sdružování v politických stranách a politických hnutích a podněty jednotlivých občanů či některých petičních akcí jako právně málo zdůvodněné končily v koších vládních úředníků. Výsledky dalších voleb proto už nikoho nepřekvapily a z volání po zákazu KSČM se postupně stal většinové společnosti lhostejný politický folklor.
Oživení přinesl až senátní návrh na přezkoumání činnosti KSČM Nejvyšším soudem pro důvodná podezření, že nemůže vyvíjet činnost, neboť porušuje ústavu a zákony. Podnět horní komory parlamentu už nešel jen tak pohřbít, a tak po roce posuzování se přece jen koncem minulého roku dostal na pořad jednání vlády. Nepolitické vládě tak spadlo do klína vyřešit navýsost politický problém. Výsledkem proto zatím byla pouze zmíněná prosincová schůzka ministra vnitra a ministra pro lidská práva se senátory a dohoda – že se znovu sejdou v lednu.
Senátorská komise ustoupila od původního kategorického požadavku na zrušení KSČM a chce vládě doporučit, aby navrhla pouze pozastavit činnost této strany, dokud neodstraní ze svého názvu slovo komunistická a „jiné mluvnické deriváty slova komunismus“ a nezaregistruje se pod jiným názvem a dokud „jasně a zřetelně“ neodmítne „marxistickoleninské násilí jako prostředek k dosažení svých politických cílů“. Jde o zjevnou rezignaci na původní požadavek úplného zákazu KSČM a o kompromis navrhující pouze de facto kosmetickou úpravu dosavadní oficiální fasády komunistické ideologie. A o balamucení veřejnosti, že tak bude těmto historicky zkompromitovaným iracionálním ideálům o světě učiněna u nás jednou provždy přítrž. V ruštině na to existuje dobře srozumitelný výraz: očkovtiratěľstvo.
Ale ani to však samozřejmě nepřiměje nepolitickou vládu kousnout do kyselého jablka, a tak se senátoři s ministry budou dál scházet a domlouvat, dokud nenastoupí regulérní politická vláda, a bude-li levicová, smete senátorský návrh hned pod stůl, a bude-li pravicová, bude ještě chvíli lavírovat a pak učiní totéž. Tedy žádný důvod k optimismu. Jen konec cesty za iluzí, že česká společnost vůbec měla někdy zájem definitivně se vymanit z vlivu komunistické ideologie. Nic takového totiž nikdy neměla a nemá. Můžeme se přít proč, ale tak tomu prostě je.
***
Z volání po zákazu KSČM se postupně stal většinové společnosti lhostejný politický folklor
O autorovi| VLADIMÍR BYSTROV, publicista
