Dlužíme více než sedm set miliard korun a nespoříme. Tahle zpráva celkem velmi přesně odráží stav peněženek v mnoha českých domácnostech. I s ohledem na to, že na průměrný plat dosáhne jen třetina lidí a úroky bank jsou na takové výši či níži, na jaké jsou, není divu, že spousta lidí sahá po úvěrech a na ukládání peněz – alespoň do pomyslného slamníku – jim prostě nezbývá. Jsou rádi, když mají na splácení půjček…
V jednom televizním pořadu minulý týden zaznělo, že bezhlavost lidí, s níž se řítí do půjček, je zapříčiněna nízkým vzděláním ve finanční oblasti. Souhlasím, že obecná vzdělanost v tomhle sektoru je dost nízká. Ale na druhou stranu by si ti, kteří spotřebitelskou hloupostí (nazývejme věci pravými jmény) argumentují, měli uvědomit, že posouzení smlouvy o úvěru bývá někdy nelehkým oříškem i pro právníka. Posoudit, zda taková smlouva neskrývá v sobě nějaký velmi fikaně vymyšlený prostor pro oškubání klienta, chce mnohdy čas a odborné (!) vzdělání.
Nehodlám se zastávat spotřebitelů, kteří na chodníku před domem podepíší smlouvu o spotřebitelském úvěru ve výši třeba deset tisíc korun a přečtou si ji až doma. Ale před zjednodušenými odkazy na nevzdělanost těch, kteří nedokážou posoudit nebezpečí pěti- či desetistránkové smlouvy napsané miniaturním písmem, kterou navíc nedostanou domů, aby si ji v klidu prostudovali, bych varovat chtěla.
Některé společnosti, které na českém trhu poskytují spotřebitelské úvěry, totiž opravdu balancují na hranici dobrých mravů (když už mi úcta vůči trestnímu zákoníku brání hovořit o lichvě). Je jen otázka, zda je takové jednání postižitelné, nebo není. Zda existují páky na to, aby spotřebitelé nebyli okrádáni.
Přece není normální, aby si firma strhávala z klientova účtu peníze o den později, než byl termín splatnosti a poté klientovi naúčtovala mastné penále a následně ho třeba nutila doplatit do týdne celou půjčenou částku navýšenou o vysoké pokuty.
To je, dejme tomu, špička ledovce. Nicméně je naprosto běžné, že firmy ve svých reklamních materiálech a informačních letácích uvádějí například sazbu ročních procentních nákladů na úvěr (pověstnou a povinnou RPSN) slovy „od“. Přičemž uváděná sazba se týká jen minima klientů, kteří splňují nejvyšší požadavky na bonitu a další podmínky úvěrové společnosti. Ale na tenhle údaj se nachytá spousta „hejlů“.
Nehodlám omlouvat ty klienty, kteří se se splátkami opozdí. To je skutečně jejich problém – měli by mít nastavené platby na účtu tak, aby úvěrová splátka odešla v takovém termínu, aby byla včas na účtu věřitele. Prostě lidé by se měli naučit jednat zodpovědně ještě předtím, než podepíší jakoukoli smlouvu, tu úvěrovou zvlášť. Nepodepisovat bianco papíry, číst smlouvu, a když něco nechápu, tak se ptát. Nenechat se dotlačit do pozice štvané zvěře, kdy pracovník úvěrové společnosti „pospíchá, má důležité jednání a vy svým studováním smlouvy zapříčiníte jeho budoucí problémy“.
To je naprosto cílená manipulace a každý, kdo je vystaven podobným nátlakům, by si to měl uvědomit. Pod tlakem nepodepisuji, ať si říká kdo chce co chce.
Na druhou stranu každý občan má právo na určitou ochranu před podvodným jednáním nebo jednáním, které je v rozporu se zákonem. A stojí otázka – existují páky, které ho mohou ochránit? Dozorový orgán říká, že jich mnoho není. Osobně za tím cítím trochu strachu utrácet peníze na případné soudní spory.
Jsem totiž přesvědčena, že tím, že už pár týdnů máme v zákoně o ochraně spotřebitele díky jeho novele ustanovení o nekalých a klamavých obchodních praktikách, takovou páku obchodní inspekce má. Pevně věřím, že by se některá z nich dala použít právě na nejkřiklavější jednání některých společností, které na našem trhu poskytují spotřebitelské úvěry.
O autorovi| Autorka je mluvčí SOS – Sdružení obrany spotřebitelů ČR
