Hudební divadlo Karlín ohlásilo, že po Čardášové princezně uvede další klasickou operetu Polskou krev. Vedení scény tak po letech, kdy žánr částečně zmizel z jejího repertoáru, učinilo nevídaný objev. A to sice, že kvalitně provedená opereta je divácký trhák, který může převálcovat slabomyslné domácí muzikály.
Opereta po roce 1990 neměla u nás na růžích ustláno. Je to docela zvláštní, protože už dávno předtím konstatoval klasik žánru, semiolog Ivo Osolsobě, že na rozdíl od činohry, sloužící ideologiím do roztrhání těla, neměla její operetní sestra v tomto směru žádné máslo na hlavě. Ani soudruzi nepřišli na to, jak z mladíka labužnicky pijícího z dámského střevíčku v Millöckerově Žebravém studentu udělat zapáleného komsomolce.
To všechno bylo ale operetě takříkajíc houby platné, byla otaxována jako staromódní a na scénu vtrhly nekompromisně muzikály. Což o to, po titulech angloamerických toužili diváci, byly vesměs kvalitní a pro domácí interprety představovaly potřebnou školu. Situace se ale postupně vyvinula do dnešního stavu, kdy různé partičky ve svých privátních divadlech produkují hudebně i dramaticky sterilní pseudomuzikály, které takové Polské krvi, Zemi úsměvů, Mamzelle Nitouche, nebo Netopýrovi nesahají ani po kotníky. Všechno to zrušíme a budeme světoví V Čechách to tak často chodí, když toužíme po světovosti, vyléváme s vaničkou i dítě. A tak to dopadlo i s operetou, nejdál došel někdejší režisér Husy na provázku Zdeněk Pospíšil, který se záhy po listopadu ujal vedení Hudebního divadla v Karlíně. Přišel s mnoha velkolepými plány a po pravdě řečeno, mnohé z těch, při kterých jsme si ťukali na čelo, už dávno skutečnost předčila jako například jeho bombastický způsob propagace.
V souvislosti se svou dynamickou koncepcí ale Pospíšil operetu v Karlíně nekompromisně zrušil. Bohužel zlikvidoval i tým na vysoké profesionální úrovni od sbormistryně až po dirigenty, marně starý operetní praktik, dirigent Homolka, dštil oheň a síru. Sólisté jako třeba Pavla Břínková nebo Jan Ježek a další se rozutekli, práce měli dost. Dnes se při karlínské renesanci operety ale ukázalo, že v podstatě nemají následovníky, oba excelovali v Čardášové princezně a ti mladší jim de facto sekundovali. Navíc Břínková za svou roli dostala Thálii, což při všech výhradách vůči této herecké ceně bylo poprávu.
Ještě před rokem 1989 v Československu existovala síť operet, které byly součástí vícesouborových kamenných divadel. Tradičně kvalitní ansámbly s věrným diváckým zázemím mělo Divadlo J. K. Tyla v Plzni a Státní divadlo v Ostravě. Na severu Čech dokonce působilo Krušnohorské divadlo v Teplicích, které se výlučně věnovalo operetě a hudebním komediím. Žel hlediště této obrovské budovy, která byla postavena pro potřeby Sudetoněmeckého parlamentu, v druhé polovině 80. let zelo prázdnotou, úroveň produkce byla tristní a zlí jazykové říkali, že ředitel chodí lákat dívky do sboru před teplický Prior. Marně. Stálý soubor nakonec v Teplicích vzal za své. Stejně dopadly operetní soubory i jinde, některé fúzovaly s operou, v Mošově Hudebním divadle Brno se rozpustila i slavná brněnská Zpěvohra, která pamatovala i takové eso, jako byl Oldřich Nový. Operetní rezidua tedy přetrvala po republice v opeře, ale ta operetu, marná sláva, moc nedovede.
Proč opereta v Čechách nepřežila rok 1989, není tak úplně jasné, Svést všechno na to, že se přežila, je jasné zjednodušování, v jiných zemích žádnou popelkou není, zejména pak v Rakousku, v Maďarsku, ale i ve Francii. Ona totiž opereta je potvora, musí se v ní umět hrát jako v činohře, tančit a házet nohama jako v šantánu a ještě zpívat jako v opeře - když už to má k něčemu být. Sboristky by měly být pěkně rostlé, pohledné, žádné vizuny, měly by se umět hýbat. A režie? S parodovaním se na operetu nemůže, to je příliš laciné, je třeba umět vystihnout její lehkost i šarm, ale také si na úrovni poradit s plytkostí a pokleslostí. A pak - je také finančně náročná.
Ani v plédování pro operetu nemá smysl zapírat, že dokáže být příšerná, a to nejenom prvorepublikové kusy jako Srdce v rákosí nebo Květ Havaje, kterýžto titul kdysi uvedli v Ostravě. Krásné Havajanky vlnící se do rytmu postupem večera zflekatěly, jelikož byly natřeny „šůvixem“, a jak se potily, tmavá barva z nich odcházela. To je samozřejmě kouzlo nechtěného, na které má opereta tak trochu zaděláno. A není to naopak krásné, když se k tomu všemu ještě přidají Blondýnky sladké nebo Líbám ženy vás tak rád? Čas od času bychom měli mít možnost si tohle potěšení dopřát, aniž bychom museli vážit cestu až do Vídně. Nemluvě o tom, že proti takovým šlágrům je přece cajdák z Draculy Jsi můj pán dost slabý odvar.
Ona opereta je potvora, musí se v ní umět hrát jako v činohře, tančit a házet nohama jako v šantánu a ještě zpívat jako v opeře - když už to má k něčemu být
O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN
