Nejúspěšnější Ruska v americké pop-music zazpívá v české premiéře na Colours of Ostrava.
Příběh ruské dívky, která si vydobyla pevné místo v americké pop-music, zní možná idylicky a pohádkově, ale faktem je, že v posledních letech je Regina Iljinična Spektor jediná svého druhu. Narodila se v Moskvě v roce 1980. V následující dekádě se Sovětský svaz dočkal uvolňování totalitního sevření: generální tajemník Gorbačov mimo jiné schválil ruským Židům možnost vycestovat do Izraele. Umělecká rodina Spektorových (otec fotograf, matka profesorky hudby) zprvu váhala: odjet by znamenalo nejen nechat doma rodinné piáno Petrof (česká značka!), ale hlavně přerušit malé Regině intenzivní studium klavíru. Nakonec to riskli: přes Rakousko a Itálii dorazili do Států. Regina sice opustila rodnou zemi jako dítě, ale vazby si drží: ať už plynulou ruštinou, nebo citací Borise Pasternaka v Aprés Moi, písničce, kterou po ní přezpíval i Peter Gabriel.
Písničkářka v dospělosti vzpomínala na pracně sháněnou hudbu, kterou si ještě v SSSR otec vyměňoval s přáteli na kazetách: Beatles, Queen, Moody Blues. Její hudba je ale jen minimálně ovlivněná rock’n’rollem: spíš tu lze spatřit dívenku u povinného klavíru, kterou v teenagerovských letech, čerstvě v Americe, zasáhlo okouzlení svobodnou nadrzlostí punkerů, hiphoperů a klubové kultury. Při studentském pobytu v Izraeli dali spolužáci Regině najevo, že písničky, které si vymýšlí, jim připadají báječné; dívenku, která se do té doby starala jen o klasickou hudbu, to překvapilo, sama je pokládala za pomíjivou zábavu. Od kamarádů se tehdy dověděla, že existují jisté ženy, jejichž písňová poezie by ji mohla zajímat. Poprvé slyšela Joni Mitchellovou a mladší ikonu feminního songwritingu, nevyrovnanou, ale vřelou Ani DiFranco.
O pár let později se už přátelila s „antifolkaři“ ze studentských garsonek v newyorské East Village. Protože si připadala notně odvážně a nezvykle, pokládala za přirozené hledat místo mezi experimentátory; při její dnešní reputaci čistě popové hvězdičky je to legrační, ale dlouho koncertovala mezi samorosty ve výlučných klubech Knitting Factory či Tonic. Amerika má folk, Evropa měla kabaret: Regina cítila v žilách to druhé a dlouho četla na koncertech i svoje literární texty. Dnes už z nich zbyly jen narážky v písňových textech: na Hemingwaye, Hamleta, Malého prince, Annu Achmatovovou.
Muzikantka, která čtyřleté studium klavíru na konzervatoři absolvovala za tři roky, jmenuje ve výčtu svých inspirací vedle Lou Reeda i Fryderika Chopina. Tenhle klasický a zároveň východoevropský element je v jejím popu dodnes dobře znát. A patrně je jedním z atraktivních momentů, který jí pomohl jak k věhlasu, tak k snadnému použití songů v mnoha filmových a seriálových soundtracích.
O Kunderovi a o sobě Průlomová deska z roku 2003 nese název Soviet Kitch. Články od té doby papouškují, že výraz „sovětský kýč“ si písničkářka vypůjčila z Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí. Ale ruská dívka mluvila víc o sobě než o knize českého autora. Když si na titulním fotu v důstojnické čepici svůdně přihýbá z lahve vodky, jako by se ptala: platí na vás tahle schematická exotika, mám vsadit při mediální prezentaci na tuhle kartu?
Nikdy později už nevsadila. Oprsklá stylizace oděské chuligánky zmizela s jejími ranými nezávislými roky, sebeironizace ruské nomádky se vytratila. Soviet Kitch vyšel dvakrát: nejdřív ho Regina vydala na vlastní pěst, pak jí nabídli smlouvu velcí Warner Music a album vyšlo se vší parádou pro světový trh. Videoklipy k písním jako Us předznamenaly, jak se bude Regina Spektor prezentovat v následujících letech: kamera se pase na jahodových ústech, detailech obočí a řas, trochu bledší tváři ruského typu, která nemá problém s pronikavým pohledem publiku do očí.
V něčem je to banálně popové, zároveň ten intimní kontakt rozehrává napětí a něco od posluchače vyžaduje. Připočtěme hledání poezie jako důvod, proč zůstává s písněmi. Výsledkem je kariéra, která se popového mainstreamu mnohdy dotýká, ale nikdy do něj úplně nespadne.
Evropské publikum ji naplno začalo vnímat, když si její písně začaly vypůjčovat populární televizní seriály Chirurgové nebo Kriminálka New York. Reklama Vodafonu v Irsku vynesla do hitparád píseň, která vůbec nevyšla samostatně: zkrátka a dobře, přímočarý zvuk s dominantním klavírem zněl lidem právě tak povědomě a zároveň osobitě, jak to vyžadují pravidla šlágru. Zpěvačka přitom pořád působila věrohodně: jako děvče, které si ještě z ruského poetického salonu nese jakési svoje sdělení a teď je v Americe jen překládá do tamějšího kódu.
To už se zúročovaly písně z alba Begin To Hope (Začínám doufat) z roku 2006. Jeden z velkých hitů Samson je malý apokryf, pár slov od ženy, která se nedostala do Bible, a přece se jí bájný supermuž otevřel nejvíc: nechal si od ní ostříhat vlasy, zdroj svojí síly. Takhle metaforicky píše třeba Suzanne Vega; Regina, která jindy jako by četla z deníku, se může zdát celkově autobiografičtější. V rozhovorech ale opakuje, že nezpívá o sobě: „Taková nuda, být pořád jenom sama sebou!“ Marilyn ztracená ve zvucích „Nikdy jsem nikoho nemilovala naplno, vždycky zůstávám jednou nohou na zemi,“ tak znějí první slova Fidelity – metafory o někom, kdo se ze samých obav brání lásce a jenom o ní píše písně. „A tak jsem se ztratila ve zvucích. V duchu slyším všechny ty hlasy, slova, hudbu... A drtí mi to srdce,“ zpívá tu Regina. Strach, samota a někdy až ošidná sebelítost procházejí mnoha jejími písněmi: „Když tě políbím na zraněná místa, bude ti líp? Ucítíš vůbec něco?“ Těmihle slovy v Better jako by zpochybňovala, zda má vůbec cenu zpívat. „Kysličníku uhelnatý, už se chystám ke spánku“ – to je zase slogan (až výsměšně líbezné) ukolébavky dívky, jejíž půvaby svět ne a ne docenit.
Někdy je to koketní stylizace ženy, která jako by se dovolávala pomoci a říkala si o lásku: ten jednoduchý typ popového dráždidla známe nejpozději od Marilyn Monroe a jejího šlágru I Wanna Be Loved By You. Je pak věcí osobního vkusu, zda u Reginy Spektor cítíme ospravedlňující dávku poezie, ironie nebo jiného ozvláštnění. Pro její posun je charakteristický třeba malý trik, který si po léta ponechává: v naléhavých pasážích, ať už o sebevraždě nebo o zmateném srdci, klíčové slovo koktá a protahuje, třeba pětinásobně: jako by uprostřed dramatického líčení přešla do dětinské dikce rozpočitadla. Z posledního alba dokonce vzešla singlová písnička Eet – což je právě (sama o sobě nesmyslná) slabika, která se ve žvatlavé hře slov opakuje nejčastěji. To je jádro její stylizace v posledních letech: oscilovat mezi přímočarostí a mírnou potrhlostí tak, aby se velké publikum neleklo.
Udržovatelka ohně V květnu tohoto roku koncertovala Regina Spektor v Bílém domě, když prezidentský pár hostil společnost pro kulturní dědictví amerických Židů. Židovská nomádka, která si z Moskvy doputovala pro americké uznání a úspěch, to je identita, která v dnešních Státech posiluje Regininu pozici: má v sobě totiž jistotu tradice. Dnešní globální babylon přivedl do vrcholné pop-music impulzy z Afriky, brazilských favel i Bollywoodu, což ho občerstvilo, ale i rozkolísalo. Amerika dobře ví o základech svého popu: židovské rodiny George Gershwina a Irvinga Berlina nepřišly odjinud než z Ruska. I v moderním písničkářství se občas připomene, že Boba Dylana, Paula Simona, Leonarda Cohena či Randyho Newmana spojuje židovský původ. Reginu Spektor díky tomu občas vnímají jako představitelku tradice, která se snoubí s jednadvacátým stoletím. Na zatím posledním albu Far (2009) se podíleli čtyři producenti (včetně Jeffa Lynna z ELO a Traveling Wilburys), což je neklamná známka bezradnosti: co s Reginou hudebně dál? V jádru je skutečně „dívkou u piána“; a i když se její autorské písničkářství podařilo lidem prodat jako pop-music, už dnes vyznívají „atraktivnější“ aranžmá pro její poslední songy násilně a strojeně. Jak vlastně bude hrát při české premiéře na Colours of Ostrava? Čím víc se bude koncert blížit dýchánku s klavírem, tím líp.
***
LAUGHING WITH
Společný smích V nemocnici se Bohu nikdo nevysmívá Nikdo se nesměje Bohu za války Bohu se nesměje nikdo z těch, co hladoví, mrznou, živoří ve slumech Nikdo se Bohu nesměje, když volá doktor po rutinních testech Nikdo se Bohu neposmívá, když dítě pořád nikde a venku už se stmívá (...) Nikdo se Bohu nesměje, když u dveří zazvoní policie a řekne: Máme pro vás špatnou zprávu Nikdo se Bohu nesměje, když jde o hladomor, požár nebo o záplavu Nikdo se Bohu nesměje, když zjistí, že to poslední, co kdy spatří, bude pohled nenávistných očí Nikdo se Bohu nesměje, když se loučí A přitom Bůh je někdy tak vtipný Když na večírku poslouchá povedené vtipy o Bohu nebo když blázniví lidi říkají: On nás nenávidí a tak při tom zbrunátní ve tváři, že by snad měli jít k lékaři Bůh je někdy tak vtipný v těch řečech, že pro nacpanou kasu stačí pár zdrávasů Vždyť koho neosloví zvěsti o kouzelníkovi, co tahá z rukávu kouzla jak Houdini a jako Santa Klaus plní všem přání... Bůh dokáže být k popukání. Ha ha / ha ha Nikdo se nesměje Bohu Všichni se smějeme s Bohem (text Regina Spektor, přeložil Pavel Klusák)
