Dnes čtyřiadevadesátiletá Květa Hemžalová se do podzemí ukryla tři dny po porodu prvorozeného syna. „Protože vzduchu bylo málo, ani se celkem nemluvilo, aby se nespotřebovával,“ vzpomíná na dramatické dny před třiasedmdesáti lety.
„My jsme byli vzadu, a když už jsme nemohli dýchat, šli jsme pomalinku dopředu nadýchat se, já s tím děckem v náručí.“ Další pamětníci si vybavují hlavně neobvyklou atmosféru soudržnosti, která ve štolách zavládla. „Byli jsme jako jedna rodina, protože jsme měli každý takové trápení a nevěděli jsme, jestli se vůbec odsud vrátíme,“ vzpomíná Kristína Mičánková.
Štoly, které zachránily život tolika lidem, byly po válce zasypány. Jednu z nich chce ale Kuřim letos otevřít veřejnosti.
