Text velké emotivní síly se ale, zejména v závěru, změní bohužel v publicistický„cajdák“. Také pojetí kartonové obálky nepatřičně vytváří dojem prvoplánového propagandistického opusu. Autor dvě hlavní postavy svého vyprávění charakterizuje jako protipóly. Jedním je bývalý dramatik a filmový scenárista a druhým bývalý kostelník a později funkcionář. Jejich ohlížení se za vlastními životy se nikdy nemůže sejít, byť oba žili ve stejný čas selhávání, deformací a marasmu základní lidské morálky, vyvolaných komunistickým režimem. Jenže takto autorem akcentovaný obraz obou mužů je pouhým čajíčkem proti pronikavému až vivisekci připomínajícímu vylíčení drsného dramatu stáří odsouzeného k dožití v zapomenutí v sociálním zařízení, kde se ani nezastírá, že jde o nejkonečnější konečnou nejosamělejších z osamělých.
Jan Žáček, vyzbrojen televizní a rozhlasovou zkušeností, virtuózně dynamicky střídá obrazy jednotvárných dnů a všední dialogy, oboje ubíjející svou neměnností a zároveň sveřepým chvátáním, než přijde všemi očekávaný konec. Už to samo stačí ke čtenářovu pocitu nezadržitelně se stupňující bolesti tváří v tvář nemohoucnosti lidského stáří. A pokus o jakýsi náznak autenticity přinejmenším u bývalého umělce je na několika desítkách posledních stran úplně zbytečný.
Autorovo umění charakteristické zkratky pro situace i pochody lidského uvažování či duše, dokonalá práce s dialogem, to jsou hlavní devizy této knížky, která svojí humanistickou silou nemá v současné české literatuře obdoby. Jen ten „cajdák“ na obálce a v závěru je omyl. Přesto Žáčkova kniha zasluhuje, aby byla doporučena co nejvíce čtenářům. A ti, kteří hodlají své nejbližší poslat dožít někam do domova důchodců či léčebny nevyléčitelně nemocných, by ji měli číst povinně.
***
HODNOCENÍ LN ***
Jan Žáček: Odpuštění?
Nakladatelství ŽAK Praha 2008 190 str.
