Bylo přibližně kolem deváté hodiny večerní. V Kongresovém centru v pražských Nuslích právě skončilo slavnostní zahájení pětidenního evropského kongresu urgentní medicíny s účastí tisíců zdravotníků. Zatímco někteří po nedělním programu zavítali do svých domovů či zaplacených hotelů, ústecký záchranář Patrik a prezidentka Slovenské společnosti urgentní medicíny Táňa se po několikahodinovém sezení rozhodli projít na nedaleký Vyšehrad.
Necítíme se jako hrdinové, říká trojice záchranářů, která se náhodou ocitla u tragické nehody na D1 |
„Panovalo velmi příjemné počasí. Musím uznat, že to místo na mě dýchalo velmi poetickou atmosférou, měla jsem chuť fotit si každou věžičku a rotundu,“ ohlíží se Bulíková, jež do Prahy přicestovala po deseti letech.
Když se dvojice, která dlouhodobě spolupracuje, kochala výhledem na metropoli, zaslechla ránu. „V první chvíli jsme mysleli, že jde o petardu,“ shodují oba. Následně si ovšem všimli, že zhruba dvacet metrů od nich se z lavičky na zem sesunul mladík.
„Neváhali jsme a ještě s mladým párem, který byl u muže před námi, jsme okamžitě začali s poskytováním první pomoci,“ líčí Cmorej. Zjištění rozsahu zranění, provizorní ošetření, hlídání fyziologických funkcí a v neposlední řadě kontaktování záchranné služby. Podle ústeckého zdravotníka běžné úkony, které by prý sami zvládli i zmínění laici.
Právě duchapřítomnost mladého páru, jenž shodou okolností měl u sebe lékárničku a deku, si medici pochvalují. „Těmto lidem patří daleko větší dík, protože byli vybaveni a poskytli nám materiál, abychom mohli odborně pomoct,“ říká Cmorej.
„Byli úžasní, velmi ochotní a nápomocní. Z praxe přitom máme s náhodnými svědky zkušenosti takové, že mnohdy bývají hysteričtí,“ doplňuje Slovenka v minulosti oceněná Zlatým záchranářským křížem za celoživotní přínos. Postřelený mladík, který byl při vědomý a komunikoval, nakonec sanitka převezla na ARO vinohradské nemocnice.
S poskytováním první pomoci mimo službu mají oba zdravotníci, na jejichž čin upozornil jako první Týdeník Policie, zkušenosti - ať už při dopravních nehodách, resuscitacích či epileptických záchvatech. Ani jeden se však v civilu nesetkal s tak závažnou situací, jakou představuje střelné poranění.
Zároveň si potvrdili, že pomáhat s „holýma rukama“ je lehce frustrující. „Hned bychom chtěli kontrolovat životní funkce, jak jsme zvyklí – změřit tlak, natočit EKG, zajistit žílu, vyndat fonendoskop a poslouchat dýchání. Pak si ale uvědomíte, že nic z toho nemáte,“ popisuje Bulíková. „Člověku věci, které má běžně v sanitce chybí, přitom ví, že by s nimi mohl poskytnout péči na jiné úrovni,“ přitakává Cmorej. Jedním dechem ale dodávají, že jsou profesionálové, a tak je jen otázkou okamžiku, než přepnou myšlení v hlavě.