Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Konstatovat hrůzu je snadné

Česko

Autobiografická Malá kniha malíře a grafika Miloslava Mouchy (* 1942, od 1968 žije ve Francii) je pozoruhodná nejen svou literární kvalitou, ale také úvahami o současném umění a vzpomínkami na Josefa Jedličku či Ivana Diviše.

V učení kruhů střed se žákem zdál, leč do horečky leptal/ tonoucí puls, až v obraz zničelý… Tyhle verše nejsou z Malé knihy Miloslava Mouchy. Nemůžou být, protože on sám se zapřísahá, že v životě nenapsal jediný verš. Což ovšem neznamená, že není básník: jeho kniha zachycující přes půlstoletí lidského života je malá právě díky úspornosti ve vyjevování světa, kterou výtvarníci s básníky sdílejí. Citované verše jsou z Holanova Triumfu smrti a patří sem jako důkaz, že výtvarníci a básníci navíc sdílejí i posedlost geometrií („Geometrie byla při zrození světa a skrze ni můžeme pochopit jeho početí“ – Mouchovy poznámky z roku 1972). Alespoň ti ponorní.

„Já jsem se narodil 25. března 1942, za druhé světové války, pod Krušnými horami v Dolním Litvínově v blízkosti chemických závodů založených Hitlerem. Narodil jsem se v domě U Vorlů, který přežil všechna bombardování, kde také bydlela moje prababička, čarodějnice, která se o mne velkou část mého útlého dětství starala. Matce bylo šestnáct let, když mě počala, otec se nechtěl ženit, a tak moje matka nenašla nic lepšího než se jít utopit. Vytáhli ji z rybníka dva opilci, kteří si zkracovali cestu přes pole z jedné hospody do druhé. K vodě mám přirozený odpor a k alkoholu zvláštní vztah.“

To, že okolnostem svého zrození věnuje Moucha na poměry Malé knihy nebývale velký prostor (o jeho soukromém životě se kromě počtu a jmen synů nedozvíme skoro nic – jaká úleva!), ukazuje, že ve vzpomínkách rezignuje na vždycky trošku podezřelou symetrii. Zato se nevzdává souvztažností, které spojují čtyři stylově i časově disparátní oddíly (autobiografický Životaběh, deníkové Zápisky z Onoho Světa 1993– 1999, pracovní Poznámky z let 1972–1995 a esejistické Stati) v celistvou literární výpověď. Kompozičně je tento rys posílen autocitacemi (některé pasáže ze Zápisků se objevují v Životaběhu), ale základně vyplývá z toho, že se Moucha stále drží svého výtvarnického pojmosloví i tvarosloví: bod, čára, kruh, světlo, barva pro něj nejsou jen metafory pomáhající zachytit proporce života, ale především veličiny postihující jeho obsah: „Vyznačení bodu volá po realizaci kruhu. Přitažlivá síla středu a odstředivá síla gesta vytvářejí spirálu a odtud je už jen malý krok k teplé geometrii událostí.“

„S Jedličkou jsem prostě myslel…“

Moucha na čáře svého osudu zvýraznil kromě úplného počátku („Každý se někde, někomu a v určité době narodí. To je první podmíněnost.“) ještě několik dalších bodů: setkání s litvínovským spisovatelem a esejistou Josefem Jedličkou, odchod do Francie v roce 1968, iniciační cestu do Santiaga de Compostela a koupi stavení na Onom Světě po částečném návratu do Čech. Na ně se nabalují všechny další popisované životní i tvůrčí události a setkání: „V Jedličkově rozsáhlé knihovně mě zaujal Merežkovskij, Březina, Klíma a Jakub Deml. Objevil jsem reprodukce Felixe Jeneweina, Josefa Váchala, Františka Bílka…“ U Jedličky ale také Moucha poznává básníka Ivana Diviše. „Ivan Diviš mě ohromil svou živelností, prudkostí a nejvíce mě fascinovalo, jak někdy zdánlivě náhodné slovo mohlo rozpoutat litanii hněvu nebo nadšení. Zdálo se mi, že nemyslí v běžném slova smyslu, ale že je strháván slovy, z nichž se jakoby samovolně skládaly obrazy, myšlenky – básně.“

Schopnost takto zkratkovitě, ale přesně vystihnout podstatné rysy tvorby vypadá díky Mouchovu „ležérnímu“ stylu jako samovolný projev selského rozumu, ale vychází ze systematického promýšlení nejen řemeslných, ale i filozofických, estetických, etických a metafyzických aspektů tvorby. „S Jedličkou jsem prostě myslel. Začínal jsem chápat, co je řád a metodické myšlení, s úžasem jsem pochopil, že myšlení není jen tak něco, co je jednoduše dáno, ale je to mimo jiné vědomý přístup ke světu.“

Podstatná je také pozornost k lidské zkušenosti, kterou nemusí vždycky zprostředkovat jen autorita „z oboru“: „V první polovině šedesátých let jsem se pokoušel namalovat atmosféru Osady s hrůzami jejího vzniku, věžemi, tunely a betonovými nádržemi. Chtěl jsem vyjádřit hrůzu a mé pocity z ní. Tyto obrazy jsem ukázal doktoru Kornovi a on mi řekl: ,Víte, pane Moucho, je to sice dobré jako obrazy, silné, ale já měl těch hrůz dost v koncentráku – už ne.‘ Věděl jsem, že má pravdu a že jsem se dozvěděl něco podstatného. Je snadnější konstatovat hrůzu než vidět a vytvářet krásu.“ Moucha si zakládá na tom, že je autodidakt: „Umělecké školení mám tedy takové, jaké jsem si udělal sám.“ V jeho kritice akademického establishmentu či postmoderního „umění“ však není ani stopy po mindráku či zatrpklosti, jde spíš o projev upřímného znechucení nad stavem věcí a zuřivé volání k odpovědnosti. „Žijeme ve světě, kde jsme profesionálními informátory neustále informováni o všem všude. Já jsem toho tady nakrátko ušetřen. Ale pan Kloud z Jalovčí si koupil v Sedlčanech dva trpaslíky, krásně barevné a nerozbitné, do zahrádky. Když mi je ukazoval, vzpomněl jsem si a řekl mu, že ve dvou největších a nejslavnějších uměleckých školách v českých zemích jsou na významných místech dva velikáni a oba dělají také trpaslíky. Jeden je profesor a dělá je úplně sám a druhý je dokonce rektor a ten si je nechá dělat. Pan Kloud byl potěšen a řekl mi: ,Já jsem si hned všiml, že ti mí trpaslíci v sobě mají něco uměleckého.‘ Jak by také ne, ti, co je koupil pan Kloud, jsou praví.“

Pochybnosti zpochybněné touhou

Žánrovým východiskem každé autobiografie je výlučné postavení já, ta výlučnost ovšem mívá rozmanité motivace a projevy. Moucha hojně využívá práva vyjádřit velmi osobní postoje a názory, ale nikdy se nesníží ke kádrování a šťouravému psychologizování. I vzpomínky na „slavné lidi“, které vždycky zvyšují komerční přitažlivost takové autobiografie, postrádají rysy sebestřednosti a velikášství. „Nepochybuji o Mořském hadovi, nepochybuji o devíti neznámých mistrech, o svatbě Meluzíny, ale pochybuji, že se ještě setkám s J. Jedličkou a J. Zábranou a že udělám, co jsem zmeškal. Ale mé pochyby jsou zpochybněny touhou, a tak je všechno možné.“

Malá kniha neusiluje být Velkým Dílem, je spíše zprávou o něm. Její význam se nezvětší ani nezmenší přímo úměrně počtu lidí, kteří si ji přečtou. „V katedrále v Chartres jsou vysoko a daleko okna s výjevy podávajícími zprávu o Velkém Díle, nikdo je nevidí, ale jsou zde, a to je jejich funkce.“ Miloslav Moucha vydal svědectví o svém pozemském putování, o tom, co cestou viděl a koho potkal. Není moc rozsáhlé, jen sto sedmdesát stran. Ale jak autor sám říká: „Okamžik, kdy je obraz hotový, se nesmí promeškat.“ A s knihou je to stejné.

***

BELETRIE

KNIHA TÝDNE

Malá kniha Miloslav Moucha Vydalo nakladatelství Dauphin, Praha 2007. 176 stran.

O autorovi| MARKÉTA KOŘENÁ, Autorka je literární historička, učí na FF UK

Autor: