Není náhodou, že promotér koncertu publikum v reklamních letácích lákal spíš na jména, s nimiž Al Kooper hrával - Boba Dylana, The Rolling Stones, Jimiho Hendrixe, The Who, Simona s Garfunkelem - než na protagonistu samotného. Kooper dnes opravdu nepatří do superhvězdné kategorie a na návštěvnosti pondělního vystoupení to taky bylo vidět. Divadlo Archa rozhodně ve švech nepraskalo.
Američan Al Kooper však v hudebních dějinách měl daleko důležitější roli než jen coby doprovazeč slavnějších muzikantů. Složil řadu vynikajících písní, jeho hra na varhany měla v mnohém stylotvorný charakter (historka o tom, jak s Dylanem nahrával Like A Rolling Stone, je jednou z nejčastěji opakovaných), založil významné kapely The Blues Project a Blood, Sweat & Tears, a hlavně byl určující postavou na dvou deskách, které patří k nejdůležitějším nahrávkám rockové historie: Child Is Father To The Man a Super Session. Tohle všechno - včetně nahrávání s těmi již zmíněnými slavnými jmény -ovšem stihl Kooper do svých pětadvaceti. A dnes je mu třiašedesát.
O charakteru vystoupení mnohé napovědělo album Black Coffee, které Kooper vydal předloni, po velmi dlouhé tvůrčí pauze. Ukazuje se zde jako hudebník, který je stále ve vynikající formě, ale zároveň si už vůbec nic nechce dokazovat. Jeho relaxovaná hudba je plně ponořena v rockové a jazzové minulosti; přestože stále skládá, klidně na album zařadil i tak notoricky známou rhythmandbluesovou instrumentálku Green Onions z repertoáru Booker T. & The MG's.
Tímto osvědčeným varhanickým titulem také zahájil pražský koncert a předznamenal tak uvolněnou procházku po bluesové historii. V doprovodu skupiny The Funky Faculty (kytara, baskytara, bicí, saxofon a trubka) volně přecházel z jednoho standardu do jiného (třeba z I Wish You Would do Who Do You Love). Éru The Blues Projectu připomněl svými skladbami I Can't Keep From Crying Sometimes a Flute Thing, chvíli hrál i na kytaru (zdaleka ne tak dobře jako na varhany).
Před písní I Love You More Than You'll Ever Know pohovořil Kooper s nemístnou skromností o tom, že ji nejlépe nazpíval Donny Hathaway, ale publikum se teď musí spokojit s autorskou interpretací. Ve skutečnosti tuto skvostnou baladu nikdo nikdy nenazpíval lépe než Kooper sám, a jde mu to pořád skvěle. Rozpaky však přišly s neústrojnou varhanní exhibicí v závěru skladby. I ta ale byla v čemsi typická.
Pokud měl totiž tento vynikající koncert nějaké vady, byly v dramaturgii. Takhle rozředit závěr své nejslavnější písně může jen někdo, kdo nemá chuť svá životní díla až tak moc připomínat. Zahraje je sice s plným nasazením, ale zároveň dává najevo, že ho víc baví cizí tvorba - třeba jako někde na večírku, kde je trapné se předvádět. A tak nakonec od Blood, Sweat & Tears zahrál jen jednu skladbu, ze Super Session vůbec nic.
Velmi vtipný ale byl závěr dvouapůlhodinového koncertu. Kooper si sbalil tašku, slezl z pódia, prošel se mezi lidmi, kus ještě odzpíval jako divák na jedné z volných židlí a ve chvíli, kdy zpíval „I gotta go now“, odkráčel hlavním východem. Rubem toho fóru byl fakt, že skutečně divadlo opustil a posluchači vytleskávali přídavek zcela marně.
Svá životní díla zahraje sice s plným nasazením, ale zároveň dává najevo, že ho víc baví cizí tvorba - třeba jako někde na večírku, kde je trapné se předvádět
***
HODNOCENÍ LN **** Al Kooper & The Funky Faculty
Divadlo Archa, Praha 22. října 2007
