Ještě před rokem jsem si o Henrym Selickovi myslel, že to je prokletý režisér, který po dvou krásných animovaných filmech, po Jakubovi a obří broskvi (po němž se jmenuje i jedna česká kapela, přestože je u nás téměř neznámý) a Noční můře před Vánoci (o které si všichni myslí, že ji režíroval Tim Burton), už navěky uvízl na skaliscích amerického studiového systému, který si sice podmanil svět svou poutavou efektivitou, ale pro kterého je natáčení celovečerních loutkových filmů tím nejpomalejším způsobem, jak otočit peníze. Před osmi lety Selick natočil pokus o komerční komedii, která dopadla tak špatně, až jsem děkoval Bohu za to, že ji český distributor vybavil tím nejotřesnějším názvem historie českých názvů cizích filmů (Opoparchant), a tudíž se na něj nevypravil snad vůbec nikdo. Sedm let pak o něm nebylo ani vidu ani slechu, občas jsem si na něj vzpomněl, jestli sedí ve své kanceláři a hraje na elektrickou kytaru a vymýšlí něco nového, občas se jeho génius zablýskl v cizím filmu jako svítící jaguáří žralok v Životě pod vodou Wese Andersona.
Až loni v Karlových Varech mi jedna americká producentka prozradila, že Selick posledních sedm let v její firmě připravuje filmovou podobu Koralíny Neila Gaimana, že film má už skoro hotov a že její děti ho prý už viděly a milovaly. Záviděl jsem jí její děti, ty moje pořád ještě dokáže vyděsit i Krteček. Az příběhu Koralíny Jonesové, která tajnými dvířky projde do nádherného života, v němž ji uvítají kopie jejích rodičů, o tolik lepší, vlídnější a zábavnější než unavené a podrážděné originály, jsem měl husí kůži i já. A na ten záchvěv strachu, který mnou proběhl, když se Druhá matka poprvé na Koralínu podívala černými knoflíky, které má přišité v místě očí, nezapomínám ani dnes. Paní producentce jsem kondoloval, protože filmové publikum má radši příběhy o vraždících robotech než temné pohádky, které hrají na smutné melodie na jemných strunách. Zasmála se a řekla, že majitel její firmy kdysi přišel o post šéfa studia Fox, protože schválil Klub rváčů, a že ho odvaha neopouští. A že je pořád lepší, když bude na světě dobrý film, než když budou peníze v bance.
Koralína vydělala balík, udělali z ní muzikál (hudební doprovod obstarává třicet pět klavírů), viděl jsem ji třikrát, a pokaždé když dozní poslední noty soundtracku Bruna Coulaise, přemýšlím, proč mě zrovna dnes tak zasahuje film o nebezpečí, které představují ti, kdo pro nás spřádají vize krásných světů, ale ve skutečnosti nechtějí nic jiného než proměnit nás v poslušné panenky s knoflíkovýma očima, kdo se živí našimi životy - a až je vysají, najdou si jiné oběti. Naštěstí mě při tom přemýšlení doprovázely předvolební billboardy, které pořád ještě nesundali, možná proto, že už je hodlají táhnout i do dalších voleb. Jinak by mi to možná nikdy nedošlo.
***
Z příběhu Koralíny Jonesové, která tajnými dvířky projde do nádherného života, v němž ji uvítají kopie jejích rodičů, o tolik lepší, vlídnější a zábavnější než unavené a podrážděné originály, jsem měl husí kůži i já
