O kdysi zábavné, inteligentní uvaděčce v divadle, poté chápavé dramatikově a disidentově manželce a posléze i ušlechtilé první dámě vyprávějí přátelé nejbližší i ti, kteří se v jejím okruhu ocitli jen letmo. Jejich svědectví je však vzácně shodné – i když neměla lehkou povahu, byla pravdivá, nepovrchní a nesnobská.
„Jsme povahy velmi různé: já buržoazní dítě a věčně rozpačitý intelektuál, ona proletářské děvče, nesentimentálně střízlivé, občas dost hubaté a protivné, zkrátka osoba, kterou nelze opít rohlíkem,“ charakterizoval v roce 1986 v Dálkovém výslechu Václav Havel svou ženu Olgu a připomněl, co v soužití s ní nalezl: „mentální odpověď na mou mentální roztřesenost, střízlivého korektora mých potrhlých nápadů, soukromou oporu mých veřejných dobrodružství“. Výstižná slova, která zjevně léty neztratila na platnosti.
Život bez přetvářky Každý příspěvek připomíná některou z charakteristických vlastností Olgy Havlové, jak ji vnímali lidé vyskytující se v různých dobách v blízkosti nekonvenčních manželů. Třeba postřeh Pavla Kohouta z prvního dne Havlova prezidentování: „Večer způsobila pozdvižení ve zlaté kapličce, když o přestávce odešla z lóže. Vysvětlila to jednoduše tím, že ji Libuše nebaví.“ Postoj zřejmě pro Olgu Havlovou typický – nedokázala se přetvařovat a bylo jí vcelku lhostejné, jestli to někomu vadí.
Jak potvrzují všichni ve svazku zúčastnění, byla to žena pevného charakteru, přímá a přísná, vstřícná i odmítavá, hrdá, respekt budící za všech okolností. „Do pomyslného kruhu kolem ní směli jen staří přátelé,“ píše například Tereza Brdečková o setkání v roce 1994. „Olga odmítala studenýma očima všechny ostatní: Nechoďte sem, nepřibližujte se, nemluvte se mnou. Neřekla to, ale všichni to respektovali. Byla už nemocná. Možná toho na ni bylo v životě moc, možná měla jen vyměřený krátký čas.“
Někteří vzpomínají, jiní poskytli text, který inspirovala, leccos doplňují i rozhovory, jejž s Olgou Havlovou vedli Eva Kantůrková v říjnu 1979 a Paul Wilson o deset let později. Jan Tříska, Vlasta Třešňák i Andrej Krob píší Olze dopisy. Nejlíp ze všech ji ovšem znal její muž. V době, kdy psal tato slova, byli spolu už třicet let a považoval ji za svou základní životní jistotu: „S Olgou si už asi dvě stě let nevyznáváme lásku, přesto oba cítíme, že jsme od sebe neodtržitelní.“
