BELETRIE
Román Trans-Atlantik Witolda Gombrowicze (1904-1969) po více než půl století vychází konečně česky. Jde o román, v němž se autor nejvíce zabývá Polskem, navzdory tomu, že se odehrává v Argentině.
V hovorech s Dominiquem de Roux nazvaných Testament Witold Gombrowicz řekl: „Převážet nejaktuálnější kontraband takovými kárami, jako je Trans-Atlantik nebo Pornografie, to se mi líbí!“ A o jaký kontraband to v případě nejnověji přeloženého románu jde?
O tom se dozvíme z autorovy předmluvy k románu: „Nepopírám, že Trans-Atlantik je mimo jiné satira. A mimo jiné je i dost intenzivním zúčtováním... nikoli s nějakým jednotlivým Polskem, ale s Polskem takovým, jaké stvořily podmínky jeho historické existence a jeho postavení ve světě (což znamená: s Polskem slabým). A souhlasím s tím, že je to korzárská loď, která pašuje spoustu dynamitu, aby vyhodila do povětří naši dosavadní lásku k národu. Dokonce ve svém nitru skrývá určitý zřetelný postulát týkající se této lásky: překonat polskost.“
Ne, opravdu nečteme žádný rychlokvašený text vzniklý během nynější polské krize, kdy se na postu prezidenta a premiéra usadili bratři Kaczynští. A český překlad také jistě není impulzivní reakcí na zprávu, že letos - nyní již bývalý - polský ministr školství Giertych vyřadil právě Trans-Atlantik z doporučené školní četby pro údajnou autorovu homosexualitu... Daleko zajímavější než aktualita se zdá poznání, že Gombrowicz je tak podmanivý, i když hovoří o svém díle a snaží se je vykládat. Žádná urputnost z těchto sebeinterpretací nečouhá, jen moudrost a nadhled, a hlavně snaha nikoho neotrávit.
Byl jednou jeden Polák
Trans-Atlantik poněkud vybočuje ze čtveřice Gombrowiczových románů. Zaprvé se jediný neodehrává v Polsku, přestože se Polskem zabývá nejvíce. A zadruhé jako jediný nenavazuje na nejproslulejší román Ferdydurke (1937), tedy alespoň ne hned svou úvodní větou. Třetí román Pornografie (1960) totiž začíná slovy: „Budu vám vyprávět jiný svůj příběh, asi jeden z nejosudovějších.“ A poslední Gombrowiczův román Kosmos (1965) zase: „Povím jiný příběh, podivnější...“
To Trans-Atlantik (1953) uvozuje věta: „Pociťuji potřebu sděliti své Rodině, příbuzným a přátelům, jak před deseti lety má dobrodružství v argentinské metropoli začala.“ Samozřejmě nenásleduje žádný realistický popis, ostatně sám autor odkazuje zájemce o „skutečnost“ na zápisy svého Deníku. A tak se Gombrowiczovi zase - jistě opět k jeho radosti - všechno vymklo z ruky.
Již od první stránky románu víme, že čteme parodii, ačkoliv třeba netušíme, co je parodováno. Autor podotkl, že Trans-Atlantik „paroduje starosvětskou rozprávku“. Překladatelka Helena Stachová mluví o parodii šlechtické epopeje Jana Chryzostoma Paska a rovněž Mickiewiczova Pana Tadeáše. Ani v tomto směru však Trans-Atlantik z řady Gombrowiczových děl nevybočuje: „Používám klasických forem, protože jsou nejdokonalejší a čtenář už si na ně zvykl. ...forma je u mě vždycky parodií formy. Používám ji, ale stojím mimo ni.“
A zatímco válka...
Trans-Atlantik je sledováním polských stínů na argentinské slunné ulici. Ty se autorovi jeví ještě daleko obludnější než na ulicích Varšavy či Krakova. Ne že by se přitom polská malost tolik lišila od zatuchlosti české kotliny. Rozdíly však najdeme. Spočívají nejen ve významu, jaký má pro Polsko šlechta, jejímž potomkem byl ostatně i Gombrowicz sám, ale především v matoucí disproporci, s níž se náš severní soused potýká: velká, ale - jak říká v úvodu autor Trans-Atlantiku - slabá země. V tomto směru máme tedy o starost méně.
Nejen románový Gombrowicz se rozhodl zůstat raději v Argentině, než by plul do Anglie. Mezitím co loď Chrobry dorazila do Buenos Aires, vypukla druhá světová válka. Ta je v románu přítomna, dalo by se říci, že tvoří jeho pozadí - a nejen v běžném slova smyslu. Kromě toho, že aktéři stále myslí na rodnou zem, užívají poukazy na válku také pro zmírnění vášní či finančních požadavků. Číst však Trans-Atlantik jako válečný román by bylo podobné jako vnímat Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jako román pro ženy - totiž jako příběh o ženách, které v zázemí trpí, zatímco jejich muži jsou podřízeni přiblblým důstojníkům a zbytečně umírají.
Ostatně i to, že se Gombrowicz objevil na začátku války díky náhodě na reportážní cestě v Jižní Americe, ukazuje, že byl bezstarostným dítětem štěstěny. Vynikne to i v porovnání s dalšími autory slavné polské trojice: Stanislaw Ignacy Witkiewicz na začátku války spáchal sebevraždu, Bruno Schulz byl později zabit v židovském ghettu. Jediný Gombrowicz mohl psát svá díla i po válce.
Zajdi nebo nezajdi na Vyslanectví
V Trans-Atlantiku se opět setkáváme s Gombrowiczem - energickým vypravěčem, jehož zraku neunikne ani myš a který je znovu v zajetí svého krásného zlozvyku ze všeho udělat zábavu. Na začátku románu se ocitá v buenosaireském okruhu rodáků a při rozmluvě s jedním z nich se odhodlává zajít na vyslanectví: „,Myslíte?‘ ,Tak šílený nejsem, abych si v dnešní Době něco myslel nebo nemyslel. Ale když už jsi zde zůstal, zajdi nebo nezajdi na Vyslanectví a tam se Přihlas nebo Nepřihlas, poněvadž jestli se Přihlásíš nebo Nepřihlásíš, mohly by tě velké nepříjemnosti potkati nebo nepotkati.‘ ,Tak soudíte?‘ ,Soudím nebo nesoudím. Dělej si, co chceš (a zatočil Mlýnek) nebo nechceš (zatočil palci), ale dej si pozor, aby tě nepotkalo nebo potkalo něco Zlého.‘ (A zase začal točit).“
Také vypravěč sám je po vypuknutí války infikován virem žvanivosti a nahlas si přeříkává: „Raka chňapli, Piskoř vzal roha... Čížek je zdráv, Berana podřízli... Sýkorka cvrliká, Jezevec je v Pasti a div z kůže nevyletí.“ A když přijde na vyslanectví, je nejdřív úplnou nickou, později se tam však rozhodnou udělat z něj velkého polského umělce: „Gombrowicz je hostem naším, sám geniální Gombrowicz!“
I v Trans-Atlantiku vypravěč osciluje mezi režisérem příběhu a figurkou, kterou příběh unáší. Vedle vlastního přežívání v Argentině se totiž další ústřední linií vyprávění stane přetahování o polského mladíka - souboj jeho otce, jenž jej chce poslat do války, a bohatého „puta“, tedy homosexuála, který se do něj zamiloval.
Vyjevuje se tak znovu Gombrowiczovo konstantní téma voyeurství, špehování mladých, a prudká fyzičnost ve smyslu neopatrného zacházení s tělem. Witold Gombrowicz ve svém díle opakovaně popisuje části těla jako oddělené, v Trans-Atlantiku zas užil motivu ostruh, jimiž se jednotliví účastníci románu drží ve stejnou chvíli v šachu a nemilosrdně se jimi zabodávají do těl ostatních... Jenže příběh o nedokonané synovraždě a otcovraždě je natolik potměšilý, že nezbývá, než aby se v závěru všechny postavy rozesmály. Směje se i ten individualista Gombrowicz? Nebo se zase jen posmívá?
***
KNIHA TÝDNE
Trans-Atlantik Witold Gombrowicz
Přeložila Helena Stachová.
Vydala Společnost pro Revolver Revue,
Praha 2007.
166 stran.
O autorovi| ONDŘEJ HORÁK, Autor je redaktorem LN
