Bylo pozdní odpoledne, jaro roku 1982. Počasí bylo příjemné a obyvatelé Prištiny si venku na ulicích užívali čerstvého vzduchu a hovorů. Vypadalo to jako v každém jiném městě kdekoli jinde. S jedním zásadním rozdílem.
Na jedné straně ulice se mluvilo jedním jazykem – albánsky.
Na druhé straně se mluvilo jiným jazykem – srbsky. Kosovští Albánci a Srbové žili vedle sebe, ale odděleně.
Po celé délce ulice se nacházelo pouze jediné místo, kde se obě strany setkávaly: skupina stromů, na něž městské úřady vyvěšovaly místní úmrtní oznámení, psaná srbsky i albánsky. Srby a Albánce rozdělovalo téměř všechno, spojovala je smrt.
Podobné rozdělení už v Prištině není vidět.
Většina Srbů z hlavního města odešla. Úmrtní oznámení v albánštině a srbštině se už na stromy ve městě nevyvěšují. Ani smrt už nemá moc obě strany spojit.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Mnozí lidé si myslí, že příběh Kosova začal v roce 1999 – tehdy srbský diktátor Slobodan Miloševič přinutil statisíce etnických Albánců, aby odešli z Kosova, což ukončily až letecké útoky NATO – a skončil v neděli 17. února 2008 vyhlášením nezávislosti Kosova. Ten příběh však ve skutečnosti začal před několika staletími a zdaleka ještě neskončil. Jakmile odezní oslavy, v Kosovu se možná zabydlí další „zmrazený konflikt“. Systematický útlak Plán na rozvoj Kosova, který se zrodil v dobách Titovy Jugoslávie a měl zajistit stovky milionů dolarů pro srbskou provincii od dalších republik federace, se nikdy neuskutečnil. Bez pevné strategie a pevného vedení v Prištině i v Bělehradu peníze prostě bez hmatatelných výsledků zmizely.
Ústava Jugoslávie z roku 1974 uznala „autonomní“ postavení Kosova a přiznala provincii de facto právo na samosprávu. Kosovo bylo součástí federální mocenské struktury a mělo stejná práva jako každá z republik. Právě této skutečnosti se nyní Albánci dovolávají jako právního odůvodnění nezávislosti. Kosovo bylo zároveň součástí Srbska jako jeho autonomní provincie. A této skutečnosti se zase Srbové nyní dovolávají jako právního argumentu proti nezávislosti Kosova. S Titovou smrtí se křehká rovnováha zhroutila. Albánci vystoupili s nárokem na právo stát se sedmou federální republikou Jugoslávie. Napětí houstlo. Srbové, zastrašení nepřátelskou atmosférou, začali Kosovo opouštět.
Slobodan Miloševič během svého nástupu k moci v roce 1987 obratně využil srbské národní křivdy. Kosovské Srby ujistil, že už je nikdo nebude „tlouct“. O dva roky později byl Miloševič už prezidentem a začal osekávat autonomii Kosova. Rozpustil vládu provincie, propustil více než 100 tisíc albánských pracovníků, vyvolal generální stávku a nezákonně změnil srbskou ústavu tak, aby právně umožňovala donutit Kosovo zůstat součástí Srbska.
Srbské úsilí pokračovalo i po Miloševičovi. Ústavní referendum v roce 2006 prohlásilo Kosovo za nedílnou součást státu. Etnická albánská většina v Kosovu ovšem referendum bojkotovala. Bělehrad nařídil zrušení posledních zbývajících autonomních institucí v Prištině. Srbsko slavilo vítězství a návrat Kosova do své náruče. Jen málo lidí si ovšem uvědomovalo, že právě tohle bylo významným krokem směrem k odtržení Kosova.
Neúspěch Srbska Dějiny srbsko-albánských vztahů jsou dějinami násilí, síly a okupace spíše než dějinami společných institucí a umírněnosti. Kdykoli to bylo možné, pokusili se Albánci vyhnat Srby z provincie. Srbové se tomu ze všech sil bránili. Titův ministr vnitra Aleksandar Rankovič vládl v 50. letech v Kosovu ve zcela represivním duchu. Po jeho smrti se Albánci chopili příležitosti a s vynaložením všech možných prostředků nutili Srby k prodeji nemovitostí a odchodu. Ceny nemovitostí v 60. a 70. letech vylétly prudce nahoru.
Srbské úřady problém viděly, ale nedokázaly najít žádný účinný způsob, jak jej vyřešit. Vlastenecké výzvy k setrvání v Kosovu, „protože to je Srbsko“, sotva dokázaly někoho přesvědčit, hlavně vzhledem k vzácné možnosti vydělat jmění prodejem nemovitosti. Ne vždy nacionalismus zvítězil nad osobním prospěchem.
Nenávist mezi Srby a Albánci byla tímto způsobem živena z obou stran. Srbové s využitím moci policie a tajných služeb dělali z Albánců jugoslávské občany druhé kategorie. (Je třeba přiznat, že tato politika našla podporu mezi Slovany v celé federaci.) Albánci zase skupovali nemovitosti, nedbali na jugoslávské zákony a budovali podzemní stát, který začal plně fungovat při Miloševičově nástupu k moci. Pomalu, ale jistě Albánci vyhrávali.
Srbsko se nikdy nepokusilo získat srdce ani mysl kosovských Albánců. Srbsku šlo totiž v této věci vždycky o území – nikdy o to, že v Srbsku žijí dva miliony Albánců. Jak ale získat kontrolu nad územím obývaným dvěma miliony lidí, které nepotřebujete? Pouze útoky NATO dokázaly zabránit, aby Srbsko provedlo své radikální řešení – vyhnat Albánce z Kosova. V tomto okamžiku přestalo být Kosovo místním problémem a stalo se problémem celosvětovým. Únik od minulosti Balkán, říká se, produkuje více dějin, než jich sám dokáže zvládnout. Příběh Kosova nezávislostí nekončí. Samotný rozvod je koneckonců často snazší než to, co přijde po něm.
Nastal čas vyrovnat se s realitou. Srbsko udělá obrovskou chybu, pokud se rozhodne Kosovo politicky a hospodářsky izolovat.
Takový krok pouze donutí Kosovo k navázání užších vztahů s jinými, vnějšími státy a Srbsko opět zůstane poražené. I Kosovo by ovšem mělo dbát na to, aby nepokračovalo dál bez Srbska. Oba státy by měly dokázat, že rozvod je vždycky lepší než nucené manželství.
***
Nenad Pejić, programový náměstek ředitele Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| NENAD PEJIĆ, programový náměstek šéfa RFE/RL
