Kouzelník, který baví celý svět

Britsky zdvořilý, americky se širokým úsměvem, česky spěchající, v podstatě ale velmi v pohodě působil v poslední večer svého posledního pobytu v někdejší vlasti americký režisér Jan Pinkava. Čech se dvěma pasy, anglickým vzděláním a anglickou manželkou, žijící v USA, se za Čechoameričana nepovažuje: „Dostal jsem do vínku české geny, později mi dopřáli anglickou svobodu a vzdělání, a Amerika mi nakonec dala příležitost.“

Byl hladový a měl málo času. Přesto si vybral v hotelové restauraci „pravé mexické“ jídlo, aby se přesvědčil, jestli se ve Zlíně připravuje podobně jako u nich doma v Kalifornii. Než ale mohl vůbec začít s večeří, měl už být zase někde jinde. Coby porotce soutěže animovaných filmů na mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež sice již svoji práci splnil, společenským povinnostem se ale vyhnout nedokázal.

Nejezdí sem zase tak často, aby jej, držitele Oscara a režiséra proslulé firmy Pixar, nechali jeden večer v klidu. Říkal, že naštěstí nakonec měli z čeho vybírat, i když se na začátku festivalu bál, že dobrých filmů bude míň: „Kvalita ale byla vysoká, ještě jsme se v porotě hezky pohádali.“ Mezi občasnými sousty pozorně odpovídal. Hezky znělou češtinu prokládal anglickými větami a pořád zjevně přátelsky naladěný se omlouval, že když je unavený, soustředit se na rodnou řeč je pro něj těžší.

Poté, co jste tak uspěl s čtyřminutovou hříčkou Geriho hra, všichni čekají na váš nový film Ratatouille, zvlášť když jste ohlásil, že bude celovečerní. Ale nedávno se změnilo jméno režiséra. Myslela jsem, že je to váš nápad...
Nápad i scénář je můj, vymyslel jsem takový příběh krysího labužníka, který touží stát se kuchařem v luxusní francouzské restauraci - proto ten nepřeložitelný název francouzského pokrmu. Už léta na tom pracuji, je to dlouhá story, kterou netřeba rozebírat. Nyní přistoupil velmi dobrý režisér Brad Bird, který například natočil Úžasňákovy. Film by měl být hotov v roce 2007 a řekl bych, že se na něj můžete těšit.

Čím to, že vznik animovaného filmu trvá tak dlouho? Proti hranému je to nesrovnatelné, přitom vám hrají do ruky nové technické možnosti. Technologie neurychlí výrobu?
S technikou je to tak, že kupodivu výrobu nezrychluje. Zdálo by se, že díky technice se vše zrychlí, zjednoduší, ale je to skoro naopak: tvůrcům s možnostmi roste chuť. Vždy sáhnou pro další, složitější stupeň, po možnostech, které si ještě před nedávnem neuměli ani představit, protože nebyly myslitelné.

Přece už ale nerozkreslujete ručně pohyb za pohybem, tak, jak se vytvářely filmy za dob Jiřího Trnky, dnes animace už nevypadá...
To určitě ne. S počítačovou grafikou se to už pochopitelně nedělá tak, jak se pohybovaly loutky pod kamerou kdysi. Ty loutky jsou sice také trojrozměrné, ale existují v paměti počítače, v podstatě jsou fiktivní, pohybují se ne rukama animátora, ale pomocí softwaru a interakcí s počítačem, kdesi za sklem a v mozku computeru. Ale principy jsou vlastně stejné. Velmi dlouho se pracuje na ději, na příběhu, na detailech. Je to analytický proces, všechno se musí rozebrat na kousky a pak zase dát zpátky dohromady. A tak to asi bude vždycky. Pořád to chce velkou trpělivost a titěrnou práci. Pracuje se postupně - na začátku je story boarding: napřed se nadefinuje celý film, nakreslí na papíře jako komiks, aby každý v tom velikém týmu, který na finální podobě pracuje, si uměl představit, co je to za film, na kterém se podílí. Je na to vymyšlená celá metoda komunikace, každý se musí přesvědčit, že autor ví, co je to za formu, kterou zvolil, jaký je obsah, že ten nápad vůbec stojí za to, aby se do něj daly ty velké peníze. Pak, ještě než se začne se skutečnou výrobou, se natočí všechny kresby.

Sám říkáte, že výroba animovaného filmu je drahá. Vrátí se ty investice?
Existují různé trhy, kde se ty filmy uplatní. Celovečerní film z Pixaru předpokládá obrovskou investici, miliony dolarů. Ale zase se hodně peněz vrátí nejen v kině, taky například z prodeje DVD, v reklamě a tak dále. Obecně je ale třeba říct, že s krátkým filmem je těžké se uplatnit, zvlášť v Americe, takže nejvíc se dělají reklamy a televizní seriály. Nic proti nim, to je všechno velmi poctivá práce, a samozřejmě máme každý na vybranou, jestli ji děláme dobře nebo špatně. Na výrobu krátkého filmu mimo reklamu vlastně ani neexistuje ekonomický model, takže často se tvoří jen na zakázku a výtvarníci si pak dělají věci jaksi okrajově, zkoušejí různé techniky spíše jako svou libůstku. Vznikají ale o to zajímavější filmy a jsem rád, že i tady u vás spousta dobrých tvůrců pracuje na krátkých filmech.

Vy si ale v tak velké firmě asi nemůžete dovolit věnovat se jen svým „libůstkám“...
Já už delší dobu působím jako režisér a v této kategorii to znamená spolupráci s velkým týmem. Režisér určuje směr a má lidi na to, aby naplňovali jeho představu. U velkofilmu takového typu, jaké se dělají v Pixaru, je to mezi 250 a 300 lidmi, to je velká banda lidí, které člověk má na povel. Někteří moji spolupracovníci jsou úžasně výtvarně nadaní, umělci doslova světové úrovně. Na počátku, když se vytváří production design, se hodně celkem tradičně kreslí a maluje, aby se vyjádřil styl vznikajícího filmu. Realizace v konečné grafice, to už je napůl technický proces, ale také velmi kreativní. Je to tvůrčí práce v různých dimenzích, řekl bych, že dokonce do větší míry než při klasické animaci, protože k výtvarné stránce přistupuje i kreativita technická.

Patříte do proslulé firmy Pixar, jejíž část koupilo studio Walta Disneyho. Je to jistě velká, nejmodernější, ale přece jen fabrika. Jak se v ní pracuje?
Co je podstatné, lidi se vzájemně podporují. Nejen že je tu tvořivá atmosféra, ta se předpokládá jaksi automaticky, ale taky každý svou práci chce dělat co nejlíp, to je základní filozofie a etika studia. Pokud čas, peníze a síly stačí, každý dává maximum. Každý si uvědomuje, že pracuje v prestižním studiu, a váží si toho. Samozřejmě to není nějaký fiktivní ráj, bývají často problémy, každý velký film prodělává krizi, prochází obdobím, kdy vše vypadá špatně, ale vždycky je vůle věc posunout dál, vyhrnout si rukávy, takže se krize pokaždé nějak překoná. Proto je to strašně pozitivní, podnětné prostředí. Navíc od té doby, co se Pixar spojil se studiem Walta Disneyho, ještě získal na prestiži, stal se součástí obrovské společnosti a má možnost uplatnit se nejen ve filmu.

Studoval jste výpočetní techniku, absolvoval diplomovou prací na téma abstraktní sensorické robotiky. Jak vám to při práci pomáhá?
Díky tomu, že jsem vystudoval počítače a robotiku, mám asi trochu větší vhled do technologií, s nimiž pracujeme. Takže když se jedná o to, co je a co není technicky možné ve filmu udělat, vím trochu víc než třeba jiný režisér. Ale poctivě bych měl říct, že jsem věděl víc, technologie se vyvíjejí velmi rychle a třeba dnes jsem si jist, že i tady ve Zlíně studenti filmové školy už teď vědí a chápou víc, než kde jsem skončil já.

Jak vás napadlo studovat robotiku?
A udělal jsem z ní dokonce doktorát. Ale z robotiky teoretické, to je takový protiklad, protože jinak je to praktická inženýrská disciplína. A já se klidně přiznám, že tu svou tezi bych nerad ukazoval někomu, koho si vážím. Strašně se mi ulevilo, když jsem ten doktorát obhájil. Ale je pravda, že jsem naladěný spíš jako výtvarník. Jsem rád, že mám technickou průpravu, že jsem si trochu rozšířil obzor. To byla také část naší rodinné výchovy. U nás se nikdy neomezovaly možnosti vývoje, nebyli jsme někam specificky směrováni, naši nás nechali svobodně rozvíjet.

O svém otci, kterého v Čechách známe spíše pod jeho básnickým pseudonymem Jan Křesadlo, říkáváte, že byl renesanční člověk...
On byl polyhistor, uměl několik řečí a matematiku, byl básník, skladatel, výtvarník, uměl toho hodně a uměl to dobře.

Byl jste ještě malý, když vaši odešli do exilu. Ale na to své „přesazení“ si asi pamatujete…
Bylo mi šest, takže jsem do toho nemohl mluvit. Ale rozhodně vím, že nám naši připravili krásné dětství. Pokud měli v emigraci nějaké starosti - a to asi museli mít, přinejmenším existenční -, doma nás jich ušetřili. Oba rodiče, máma i táta byli vlastenci, a proto nás vychovali v české rodině v Anglii, dbali o to, abychom mluvili česky, takže díky tomu teď s vámi můžu aspoň drmolit takhle poločesky. Vyrostl jsem, jak vždycky připomínám, v české kultuře přesazené do Anglie. Mluvili jsme česky, hodně jsme zpívali, naši se poznali ve sboru v kostele, takže mám vzpomínky, jak jsme jezdívali třeba k moři na víkend, celou cestu jsme mnohohlasně zpívali lidové písničky. Bylo to pro děti asi velmi podnětné prostředí - otec se všemi svými talenty a maminka, lékařka, která viděla do lidských duší. Tatínek nám vštěpoval, že člověk musí stále o něco usilovat. Sám mám dvě děti a teprve teď si uvědomuji, jak těžké to naši měli, když se čtyřmi dětmi začínali v Anglii úplně od nuly. Ale jako dobře vzdělaní lidé se ve světě uplatnili.

Měli by z vás radost. Otec se vaší slávy nedožil, ale mamince jste Oscara dal k narozeninám. Jak vám to ocenění změnilo život?
Oscar samozřejmě otevírá všechny dveře, poznal jsem to na vlastní kůži. Už nemusíte každému dokazovat, že něco umíte, začnou vás prostě automaticky akceptovat. Naštěstí jsem nestačil zpychnout, protože v témže roce, ve kterém jsem dostal Oscara, se nám narodil první syn Thomas Václav. A tím byla všechna sláva rázem zapomenuta. Dítě je zázrak, který vám přinese docela nový rozměr do života a rozfouká všechen světský zlatý prach.