Rychlokvašené developerské projekty, jež inzerují exkluzivní a luxusní bydlení, mohou být jen další variací na hledání obyvatelného minima. I v touze po větším prostoru a soukromí žádají čeští investoři příměstských rodinných domů konvenční panelákové 3+1, na které jsou zvyklí.
Bydlení, nebo přesněji řečeno obchodování movitými i nemovitými předměty bydlení, bylo vždy dobrým byznysem. Do diskuse o něm se radostně zapojí každý. Je to téma týkající se až na výjimky všech, o čemž svědčí desítky časopisů o bydlení a interiérovém designu s pestrými obálkami a vysokými náklady nebo oblíbené TV pořady na bázi reality show, které se zaměřují na hledání a zařizování domova (o kutilských pořadech, které jsou u nás tak tradiční a populární, ani nemluvě).
Ale od Přemka Podlahy skokem k Le Corbusierovi. Ten v knize Za novou architekturu, která je nesporně nejpodstatnějším dílem teorie moderní architektury, uvedl v život přesvědčení, že „dům je stroj na bydlení“, a tato myšlenka se stala axiomem. Formálně je naplňována architektonickým tvaroslovím, transponovaným ze strojů a moderních vynálezů; obsahově pak znamená, že dům sám se stává instrumentem ve službách člověka, jehož úkolem je především fungovat. Přední český teoretik moderní architektury profesor Švácha tento názor volně interpretuje při vzpomínce na český funkcionalismus: „Prostě krabice, která je využita jako dům“. Jak s tou krabicí na bydlení vlastně architektura nakládá?
Po „pragmatické“ celospolečenské vlně z devadesátých let, kdy mladí Češi chtěli být právníky, ekonomy, podnikateli - čemuž ochotně vycházely školy vstříc -, se s příchodem jakéhos takéhos blahobytu situace změnila. Nebývalé množství jedinců mladých tělem či duchem má ambice (mnohdy neopodstatněné) onu „krabici na bydlení“ zdokonalovat, zdobit -a zpět je i zatracovaný ornament. Být profesionálním (nouzově i amatérským) designérem nebo „interiérovou vizážistkou“, tvořit, to je in! Ale prosté „poskládání“ prostoru na papíře a jeho následné „zařízení“, bohužel často mimo měřítko i funkční a technickou návaznost, ještě neznamená smysluplně pracovat s prostorem. Pro prostorovou představivost má z psychologického hlediska vlohy pouze malé procento populace. Lze ji rozvinout, ale spíše cvičením deskriptivní geometrie v mládí než „nakoukáváním“ dočasopisů v dospělosti.
Opravdovým oříškem a výzvou i pro zkušeného odborníka (architekta nebo designéra) je prostor výrazně malý. A jak konkrétně velký je podle poznatků sociologie, hygieny a technických oborů ten nejmenší prostor určený pro bydlení a pro život? Přeložíme-li českou technickou normu (ČSN) volně do současného interiérového jazyka, měla by obytná kuchyně jednoči dvoupokojového bytu být nejméně 16 m2 velká, u vícepokojového 21 m2 . Jednolůžková ložnice musí mít alespoň 8 m2, dvoulůžková 12 m2 .
To vše jsou ale hodnoty minimální a při navrhování by se měly navýšit. Nejenže osmimetrový pokojík (přičemž minimální světlá výška místnosti je 2,6 m) působí dojmem cely nebo jen trochu širšího komína, ale i toxikologická zjištění praví, že obsah zplodin dýchání člověka překračuje ráno v místnosti menší než 9 m2 hodnoty dovolené v průmyslových provozech! Nehledě na to, že zajistit pořádek a fungující provoz čtyřčlenné rodiny ve výsledném šedesátimetrovém normobytě je úkol hodný pověstného maďarského architekta Ern Rubika.
Nebydlitelno Téma malých neboli minimálních bytových jednotek se teoreticky probírá a prakticky prověřuje už od průmyslové revoluce, kdy došlo celosvětově k mohutnému nárůstu městského obyvatelstva, a vznikla tak potřeba přiměřeně důstojného a funkčního bydlení pro mnoho lidí. U nás se k této problematice vyjadřovala teoreticky hojně až prvorepubliková avantgarda v čele s Karlem Teigem. Ten vycházel především z Le Corbusiera, ale také třeba z Lenina - a jako správný levicový intelektuál kázal teorie často vzdálené vlastnímu životu. Je ale pravdou, že jeho povzdechnutí, že „prostory byly tak malé, že nebyly ani bydlitelny, a domky stály na trpasličích parcelách, takže v podobných zahradních koloniích byla větší prostorová stísněnost, než v malobytových nájemných domech poschoďových“, platí i dnes, po šestasedmdesáti letech řady překotných změn režimů i priorit.
Pionýrem v navrhování minimálních obytných jednotek, který vpravdě dosud nebyl překonán, byl zmiňovaný Corbusier (navrhoval ale i nóbl vily pro bohaté). Architekti po celém světě se od jeho časů urputně věnují hledání a definování existenčního prostorového minima, ideálního modulu nebo zónování, ale tyto snahy jsou jen hledáním příznačného svatého grálu.
Corbusier uváděl svoje teorie i v praxi, realizoval ve dvacátých letech několik dělnických sídlišť v Německu a Francii, která se ale ve své době nesetkala s nijak extatickým nadšením obyvatel. Důvodem bylo hlavně technicky špatné a drahé provedení. Stuttgartské sídliště Weissenhof bylo dokonce později německou nacistickou propagandou nazýváno „kulturním bolševismem“. Sám Corbusier si při pohledu na poválečné svépomocné úpravy sídliště Fruges posteskl: „Víte, život má vždycky pravdu, a architekt ji nemá.“
V Československu z Corbusiera vycházely návrhy meziválečných kolonií dělnických domků. Nejznámější z nich jsou Baťovy domky ve Zlíně (na urbanistickém plánu Zlína se původně měl podílet Corbusier také, ale jeho honorář byl příliš vysoký, takže nakonec vykonal ve Zlíně pouze jedinou návštěvu). Méně provařený je pražský Spořilov, společné družstvo dvou spořitelen, založené s cílem poskytnout chudým obyvatelům možnost obstarat si „zdravé a levné bydlení ve vlastních rodinných domcích za peněžních obětí velmi přístupných a snesitelných“. Přitom jde o dodnes obdivuhodně urbanisticky i architektonicky koncepčně propracované dílo architektů Brožka a Polívky s několika typy domků a vil, sokolovnou, školami i sakrálními stavbami.
Skutečné majstrštyky v oblasti navrhování minimálního bydlení u nás byly realizovány v dobách, kdy včera znamenalo zítra: kvalitu panelákového bydlení ale netřeba stále omílat a ostouzet. Existuje ostatně i několik sídlišť, která po zazelenění a rekonstrukcích tam, kde soudruh tesař nechal díru, vykazují znaky slušného bydlení. Vždyť osmdesátimetrový čtyřpokoják je pořád víc, než si většina z nás může přát.
Při srovnání se současnou bytovou produkcí v rychlokvašených developerských projektech, která v inzerci běžně nese bizarní přívlastky jako „exkluzivní“ nebo „luxusní“ (ač prostorového i konstrukčního standardu zcela průměrného), nelze nevzpomenout hořkou slinu milovníka starých pořádků: „Ty komunisti aspoň mezi barákama stavěli školky!“ K velikosti či „malosti“ bydlení totiž přispívá i přilehlá infrastruktura, a tu je potřeba neztratit ze zřetele při váhání „bydlet či nebydlet“ tu či onde.
Sám sobě architektem Při rozhodování o velikosti obytné jednotky (domu či bytu) je pochopitelně primárním měřítkem počet a stáří členů rodiny. Musíme hledět i pár let dopředu, během nichž se situace může měnit. Žiji sám „singlovským“ životem - ale jak dlouho? Garsonka postačí i zamilovanému páru, ale co když jeden žádá oddělené ložnice nebo přijdou děti? Ty vyrostou, budou potřebovat každé svůj pokojík - aby pak za pár let odešly úplně. Naopak (pra)rodiče zestárnou, onemocní nebo jeden z nich zemře - vezmeme si je pak „na vejminek“? V našich současných českých podmínkách se ale nejběžněji vyskytuje model tzv. nukleární rodiny, to znamená, že spolu trvale žijí jen otec, matka a jejich děti. A u nás, slovy Milana Kundery, „spějí manželé po francouzském způsobu na jedné posteli“, tedy i v jediné ložnici. Počet místností v dostačující bytové jednotce je výsledkem rovnice „počet dětí + 1 + obytná kuchyň“ a to je doplněno lehkým nadstandardem - terasou nebo balkonem, ideálně sklípkem typu „kůlnička na všechno“, garáží nebo parkovacím stáním.
U většiny lidí je velikost bytu či domu limitována hlavně penězi: tedy čím menší, tím dostupnější, ale záleží pochopitelně i na lokalitě, která vedle prostoru, světla, soukromí, materiálu a technologie spoluvytváří celkovou kvalitu bydlení. Při výběru přitom rozhodují priority konkrétního jedince či rodiny. (A kdo má vše zmíněné, ten je šťastným majitelem skutečného luxusu!) Určujícím motivem pro hru „škatule, hejbejte se“ - tedy pro přesuny do všemožných vystrkovů, eufemisticky nazývané „stěhování na vesnici nebo do přírody“ - je pocit, že žijí v malém prostoru, protože láskyplných lidí je „všude plno“, nebo skutečně stísněně žijí, jsou si fyzicky blízko, a proto jsou rozhodně na prvním místě touha po prostoru a soukromí.
Pokud odhlédnu od devastujících urbanistických, ekologických i sociologických dopadů této aktivity, musím životu „na lontě“ za plotem, odsouzenému k trvalému dojíždění kamkoliv, přiznat určitý smysl. V předměstských domech totiž nejsou ani dvacetimetrové obýváky, ani osmimetrové ložnice - ať je architektonická hodnota těchto domů jakkoliv mrzká. Ta není naštěstí pravidlem. Dokazuje to kupříkladu kniha České bydlení - DOMY, jejímž záměrem je být jakousi kultivovanou alternativou ke katalogům plevelných typových „podnikatelských barok“. Obsahuje nejen „katalog“ sedmdesáti sedmi porevolučních rodinných domů od domácích architektů, ale i vyčerpávající návod pro laiky, jestli, proč a jak si vybrat dům pro sebe. Kolik zelených vdov, nešťastných rodin a pendlování sem tam by bylo ušetřeno, kdyby si každý spolu s architektkou a publicistkou Ivanou Čapkovou uvědomil, že „(obydlí)... má být místem, z něhož vycházíme posilněni do nového světa. (...) Dům není zastřešený byt uprostřed trávníku.“ Škatulata v nás Při vlastním navrhování (nebo spolupráci s architektem) se s železnou pravidelností objevuje pozoruhodná a snad podvědomá touha: veliká je totiž síla zvyku, stereotypu - když má drobný investor či koncový uživatel obytné jednotky možnost nebo povinnost vyjádřit svoji konkrétní představu o novém, ideálním bydlení, dříve nebo později navrhne věrnou kopii svého obydlí stávajícího. Od obecného rozmístění funkčních zón až po místo pro fíkus. A tato snaha, nebo chcete-li deformace, se projevuje napříč celým spektrem stavebníků - u mladých nebo starých, chudých i majetných. V praxi potom dochází k absurdním přetahovaným mezi architektem a zákazníkem a i bohatý člověk má tendence vybudovat si v exkluzivně velkém prostoru něco jako konvenční usmolené „tři plus jedna“.
Je to těžší, než by se zdálo, nestříhat představivosti křídla a rozmáchnout se, když už na to mám peníze. Možná z tohoto paradoxu vyrůstá nový trend velmi majetných lidí - nechat si na „běžné“ bydlení to, co mají rádi a na co jsou zvyklí, a vedle toho vlastnit i jakýsi, v každém ohledu velkorysý, ale „nebydlitelný“ showroom pro obchodní a pracovní partnery.
Při rozhodování „dům nebo byt“ není od věci pravdivě zvážit všechny provozněfunkčních změny, zvýšené finanční náklady i osobní nasazení každého člena rodiny, jakož i nevyhnutelnou nově nabytou izolaci (která s sebou často v druhém plánu nese deprivaci). Ladislav Žák komentoval už ve třicátých letech minulého století teorie Karla Teigeho o nejmenším bytě takto:
„Rodinný dům, přepych a reprezentace vlastnických vrstev, opium pro proletáře.“ A ruku na srdce - není i v současnosti „pořádný barák“ víc onou zmiňovanou drogou než skutečnou potřebou většího prostoru? Jiří Ryba se právě v knize České bydlení - DOMY v podobných souvislostech ptá: „Nereaguje vlastně trh s bydlením, jeho neustále se měnící nové trendy, ve své podstatě právě na vnitřní neuspokojenost penězi obdařeného moderního člověka?“
Ona obecná vnitřní uspokojenost, čili štěstí, je cílem snad každého z nás. Nečekané a velmi zajímavé je zjištění psychologa Iva Plaňavy. Ten se v knize Manželství a rodiny mezi mnohým jiným zabývá i korelací mezi velikostí bytu a funkčností či dysfunkčností rodiny. Je velký byt nebo dům zárukou domácího štěstí? Podle výzkumu docenta Plaňavy spíš naopak, za velmi stísněné nebo stísněné považují své bydlení téměř tři čtvrtiny dotazovaných spokojených rodin! Mají tedy členové šťastných domácností jen „v pohodě“? Nezbývá lidem na malé ploše nic jiného než se mít usilovně rádi, zatímco ti ve velkých bytech se míjí v prostoru, čase i citech?
Těžko hádat, zda byla dřív slepice, nebo vejce, z uvedených výsledků ale vyplývá, že naplnění touhy po „velkém“ prostoru pro bydlení k osobnímu ani sdílenému štěstí ještě nutně vést nemusí.
***
Je velký byt nebo dům zárukou domácího štěstí? Podle výzkumu docenta Plaňavy spíš naopak. Vždyť za velmi stísněné nebo stísněné považují své bydlení téměř tři čtvrtiny dotazovaných spokojených rodin.
O autorovi| Mariana Pančíková Autorka (* 1976) pracuje v Atelieru 8000 stavební inženýrka