Poprvé v Krakově. Na autobusovém nádraží, když vylezu z rozhrkaného busu, ke mně přistoupí hubený chlápek a ptá se: „Chcesz kocura?“ Zvuk táhlé trubky z věže mariánského kostela. Na paměť tatarských nájezdů. Melodie se rozléhá po náměstí, stoupá, a najednou se přetrhne, utne, zůstane nedokončená. Teď spadl trubač z věže, napadlo mě. Běžel jsem se pod věž s hrůzou podívat, ale nikdo tam neležel. Až večer mi můj polský přítel říká, že ono přerušení je na památku trubače, kterého zasáhla uprostřed troubení tatarská střela. U řeky na betonových stolcích hrají dědci šachy. Za soumraku rozsvěcují baterky a přisvicují do rozehrané partie. V Krakově si manželky pro chotě nechodí do hospod, ale k Visle a za límce je odtahují od rozehraných partií. Hledám úmrtní pokoj básníka Georga Trakla. Nakonec nacházím špitál s malou cedulkou. Starý vrátný mi ukazuje, kde bývala za první války márnice. Představuji si posmrtnou tvář G. T. plnou křeče a svrasklosti. Židovské ghetto je vpodvečer prázdné a temné, přízračná opuštěnost. U vysokého vybydleného činžáku poskakuje holka. Vidí, že si dům důkladně prohlížím a přibíhá: „Tu mieszkał Jan Paweł Drugi...“ a po chvíli dodá: „A ja z nim.“ Smích. Poloprázdným busem jedu do Osvětimi s trojicí mladých Američanek. Smějí se, vtipkují. V Birkenau je vidím zesinalé, jedna zvrací u plotu.
2005
Přestože mezi Prahou a Poznaní je vzdálenost pouhých 400 km, cesta autem trvá skoro osm hodin. V cestě totiž stojí Krkonoše, na vrcholcích posypané sněhem. Nedaleko středu města stojí Zámek, novorománská stavba z mohutných kamenných kvádrů, poslední stavba pro císaře Wilhelma II. Za války nechal zámek přebudovat dvorní Hitlerův slouha Albert Speer ve stylu architektury třetí říše. Temné chodby, mramor, zrcadla. Z bývalé kaple vybudoval pro führera byteček s balkonem nad náměstí a s rychlovýtahem do podzemního krytu. Vše dodnes zachované. Zámek funguje jako místní kulturák. V bývalých nacistických kancelářích je galerie, v Hitlerově krytu se konají vyhlášené diskotéky a v Hitlerově bytečku, kde zůstaly osvětlovací tělesa, se konají autorská čtení a také vyhlášený Poznaňský básnický festival. Tíhu a úzkostnost zámeckého mramoru nenazvedne sebeduchovnější verš.
2007
Lodž. Kdysi v sobě tato industriální metropole nesla středoevropské milieu, přísady kultur – polské, židovské, německé, ruské, přicházeli tkalci ze Sudet, Slezska, Velkopolska i z Čech. Blízko sebe stála synagoga, katolický chrám, pravoslavná cerkev i evangelický sbor. Válka a reálný socialismus pospolitost rozmetal, vyvezl do plynových komor nebo vyhnal a dosadil „nové“ obyvatele. Patrové činžovní domy v centru připomínají vykotlané zuby, mnohde v oknech igelit nebo překližka, temnými vlhkými průjezdy vstupujete na dvorek se shnilými kůlnami, kde samotáři popíjejí kořalu. Několikakilometrová ulice Piotrkowská (za války Hitlerstrasse), která protíná město, je na jednom úseku pěší zónou. Připomíná kulisy – vybrané obchody, po ulici jezdí rikši a v chodníku vloženy desky se jmény slavných filmařů, kdysi studujících na známé místní filmové škole. Ale hnedle za korzem smutný postproletářský svět a trčivé komíny továrny jak věže Babelu. Začal jsem hledat. Továrnu, do které před 65 lety přivezli pravidelným vlakem z Kladna 88 lidických dětí. Věděl jsem, že stála v ulici, která se za války jmenovala Gneisenaustrasse. Pomohl starý knihkupec a antikvárník. Vytáhl zpod pultu plán města Litzmannstadt z roku 1942 a zabodl v jednom místě prst. Ulica Żeligowskiego! Kdysi tu stála cihlová manufaktura, dnes parčík s lavičkami. Lidičtí drabáni zde leželi v hale na holé betonové zemi a o malé děti (šest jich bylo ve věku mezi jedním a dvěma lety) se starala starší děvčata. Po týdnu selekce. Ani zlaté klavírní ruce Arthura Rubinsteina, uložené v místním muzeu, ani básně rodáka Juliana Tuwima, ani filmy všech lodžských filmařů nevyváží hrůzu ukrytou v této ulici. Lodž je město, nad kterým se vznáší pláč lidických dětí a s deštěm klesá a prosakuje do ulic a budov a lidí.
2008
Teplo říjnové, ve varšavských ulicích, korzo, mamut jako pochodující reklama na hospodu Lolek, v kavárně vyšňořený malý pán s mohutnými kramfleky a vysokým kloboučkem. Trpaslík, kterého garderoba zvětšila. Na špitálním kostelíku deska: zde Němci postříleli 300 pacientů, sester, lékařů. V jiném chrámu stovky kovových tabulek se jmény Katyňských. Jedeme za režisérem Andrzejem Wajdou. Bydlí v domku se zahradou. Jeho psi a kočky vysvobození z útulku nám skákají až pod bradu nebo se vděčně tulí a režisér vypráví o popraveném otci v Katyni i o pozadí svého filmu. Hovor se také stáčí na důležitého svědka celého katyňského masakru, polského malíře a rodáka z Prahy Józefa Czapského, který zázračně přežil a režisérovi o všem vyprávěl v pařížském exilu. Na stěnách velká rytina Napoleona, meče, fotografie vysokého Czapského v mundúru, na divanu schoulený černý kocourek s bílými tlapkami. Jmenuje se „Tečka“ a je mu sedmnáct let. Režisér popisuje, jak měli ještě „Čárku“. Za okny padá pozvolně listí. Káva. Míjí odpoledne. Je Všech svatých, po celé Varšavě u pomníků a desek a výlezů z kanálů svíčky a věnečky, v knajpě horká medovina, čaj, vařící žurek. Na bývalém Umschlagplatzu, kam byly z ghetta v roce 1942 naháněny tisíce Židů, aby tu na obehnaném dvoře čekaly bez vody a jídla desítky hodin, než je vyvezou do chřtánu Treblinky. Mramorový pomník do tvaru archy úmluvy či pomyslného stánku na tóru. Na několika dochovaných fotkách z Umschlagplatzu, které si druhý den prohlížím v antikvariátní knize, se židovské rodiny krčí jak stádo vykulených kuřat, s kufry a bagáží pod kabáty. Klavírista Wladyslaw Szpilman vzpomíná, jak si tu naposledy s rodiči a sourozenci koupili malou karamelu a rozdělili na pidikousky. Na jedné z archivních černobílých fotografií vrhá slunce stíny stromů na vysokou zeď a na hlavy čekatelů na transport. Na vlasech malého děvčete je možné rozeznat stín listu. Teď, když pozdní světlo klesá za varšavské baráky, se o zeď opírá stín vysoké olše. K večeru na powązkowském hřbitově. Davy lidí. Před branou krchova prodávají květinové věnce a dušičkové preclíky. U katyňského pomníku vybírají potomci mrtvých peníze na úpravu hřbitovů na Ukrajině, studenti z klubu Zośka u březových křížů zamordovaných skautů na nové březové dřevo. Stovky svící u hrobu Kuroně, Tuwima, Herberta, Kieslowského. Někdo ve tmě vrzá mezi hroby na housle. V odpolední mlze na kraji města ve fortéze v Katyňském muzeu. Fotografie stovek polských vojáků, tisíce předmětů vynesených z jejich hrobů. Historik Slawomir Fratczak, který nás provází, kroutí hlavou: „Oni byli zamordováni, ale tyhle předměty mluví za ně.“ Pod sklem vitrín na hromadách, ve štosech, v kupkách: cáry uniforem, brýle, čepice, boty omotané provazem, štětky, kartáčky, tabatěrky, dýmky, holení, růžence, hřebeny, doklady, misky, knoflíky, nůžky na nehty, šití, pera, řetízky, snubní prsteny, čutory, hodinky, šídla, mince, šachové figurky, lžíce, příbory, zrcátka, svaté obrázky, nožíky, zapalovače, kartáčky, kapesníky, manžety, lupy, jízdenky. Historik se zastaví: „Představte si, po těch letech jsem zkoušel škrtnout katyňskými sirkami a ony vydaly plamen.“ Pod sklem bílé rukavice. Důstojníků. Z jelenice. A pak další, bílé, gumové, lékařů, kteří v roce 1943 prováděli exhumaci. Nacházím tu na jakémsi plakátku úryvek z Wierzynského básně: „Zločiny nezměrné,/ Země věrná;/ Věčné odpočinutí,/ Requiem aeterna.“
O autorovi| MILOŠ DOLEŽAL, Autor je básník a redaktor Českého rozhlasu
