Je zvláštní sledovat, jakým způsobem pokračuje překládání a vydávání angloamerických autorů, kteří v češtině vycházeli před rokem 1989 a těšili se zde obrovské popularitě. Najdeme mezi nimi klasiky moderní literatury, kteří se překládají stále a jejichž knihy se čtou nadále po celém světě (třeba Jack Kerouac, Truman Capote z americké literatury, John Fowles z anglické), ale i takové, kteří jsou u nás dodnes populárnější než ve své mateřské zemi - ukázkovým příkladem, a velkou záhadou, je Robert Ruark a jeho román Medojedky, několikrát vydaný česky. I takový William Styron, před rokem 1989 často překládaný do češtiny, byl pokládán za žijícího klasika americké literatury a jeho popularita přetrvala mezi českými čtenáři dodnes. Za Atlantikem byl sice také uznáván, ovšem na tak vysokém piedestalu rozhodně nestál.
John Updike (* 1932) patří k ještě jiné skupině angloamerických autorů. Nezpochybnitelný klasik současné americké literatury byl - na tehdejší poměry - před rokem 1989 překládán hojně: již v roce 1965 vyšly česky povídky Holubí pírka, v první polovině sedmdesátých let pak román O farmě, avšak nejvíce byl překládán v letech osmdesátých (Chceš si mě vzít, Milenci a manželé či básně Domácí biograf). Hned roku 1980 se objevil překlad románu Králíku utíkej (originál 1960), první z Updikových „králíkovských“ knih, souboru čtyř románů a jedné novely, publikovaných s přibližně desetiletým odstupem, v nichž autor téměř dokumentaristicky zachycoval životní osud protagonisty Harryho Angstroma, přezdívaného Králík. Další díl této románové tetralogie vyšel v překladu Antonína Přidala v roce 1990, nicméně nebyl to díl druhý, nýbrž třetí - Králík je bohatý. Druhý díl Králík se vrací (originál 1971), který teď vychází v překladu Miroslava Jindry, tak vzniklou mezeru zaplňuje, přičemž k završení románového života Harryho Angstroma zbývá ještě přeložit poslední větší román Králík odpočívá z roku 1990 a novelu Vzpomínky na Králíka, jež vyšla jako součást povídkové sbírky Údery lásky.
Proč Updika čteme jinak Devadesátá léta přinesla ještě několik českých překladů Updikových knih, z nichž asi největší úspěch slavily - i díky filmu -Čarodějky z Eastwicku. Přesto nelze říct, že by se dnes mezi českými čtenáři těšil Updike takové oblibě a takovému respektu, jaký má v anglosaském světě. Proč? Důvodů je několik.
Předně v osmdesátých letech nabízel českému čtenáři pohled do světa, který byl neskutečně vzdálený. Jeho romány, zachycující každodenní život Ameriky, byly v podstatě exotické, neboť líčily život, který se tolik odlišoval od toho našeho. Tato odlišnost, ukazuje se dnes, byla však jen zdánlivá a to, co se kdysi jevilo jako nesrovnatelně jiné, se najednou ukazuje v mnoha ohledech až nepohodlně stejné. S tím je spojen i druhý důvod, totiž úpadek zájmu o romány zachycující „všední život“ nebo sociologické aspekty určité společnosti - čtenáři, a nejen ti čeští, dávají na přelomu tisíciletí přednost jiným románům: historickým, románům s prvky thrilleru, anebo příběhům s určitými metafyzickými aspekty. Nic z toho Updikovy prózy nenabízejí. Ostatně je výmluvné, že jednou z mála knih Johna Updika přeložených do češtiny v posledních letech nebylo pokračování Králíka, nýbrž historický román - mimochodem vynikající - Gertruda a Claudius (2003), v němž autor domýšlí příběh předcházející ději Shakespearova Hamleta.
Dalším důvodem určité vlažnosti českého publika je rozsah Updikových děl. Knihy tak objemné jako králíkovská tetralogie prostě nemají v poslední době na růžích ustláno, pokud to zrovna nejsou fantasy ságy. O Updikeovi též nelze říct, že by byl mistrem zkratky jako například Don DeLillo, jehož Podsvětí má podobnou ambici: zachytit poslední půlstoletí v dějinách Ameriky. Ale zatímco se bývalý reklamní textař snaží zdůraznit fenomény, které dobu charakterizují jaksi obecně a vystihují měnící se trendy, Updike pracně a poctivě popisuje fragmenty této skutečnosti, jak je vnímá hlavní postava jeho románů.
Přitom vedle „hlavního“ děje, totiž Králíkova života, čteme v románech ještě jeden příběh, příběh stínový, a to sbližování autora a protagonisty. Nepřichází snadno a pozorný čtenář v něm shledá prvky dobrodružství. Je snadné se ztotožnit s protagonistou obdařeným heroickými rysy, který je básník, rozervaný umělec, spisovatel trpící autorským blokem. Ale s Králíkem?
A totéž platí o psaní. Dějiny literatury dvacátého století jsou plné příběhů výjimečných hrdinů. I proto Updike trochu překvapil, když se po deseti letech od Králíku, utíkej ke svému protagonistovi vrátil a napsal knihu, jež se stala dokonalou ukázkou jeho literárního mistrovství.
Děj se odehrává deset let po prvním románu a najednou je všechno jinak. Roky poklidné prosperity odvála sexuální revoluce, vleklá válka ve Vietnamu, sociální i rasové nepokoje. Chaos nezuří jen venku, ale proniká i do rodiny Harryho Angstroma. Opouští ho žena a on najednou bolestně zjišťuje, že řád není něčím, co by bylo dané, a stejně tak že poklidné štěstí není něčím, na co by člověk měl zaručené právo. A tak musí bojovat: o ženu, o existenci, o své místo ve společnosti. Nic jiného mu ani nezbývá.
Králík se vrací je vlastně bildungsroman - s tou zvláštností, že se neodehrává od začátku či od mládí hrdiny, nýbrž jaksi zprostředka. O to je však hledání nové perspektivy zajímavější. Králík je nucen v životě hledat, znovu riskovat, a vlastně tak činí to, co udělal Updike, když se vrátil k postavě, kterou mnozí pokládali za „odbytou“ prvním románem. A odtud možná také důvod onoho sblížení mezi autorem a titulní postavou. Harry je nucen pouštět se do nových životních dobrodružství, protože jedinou alternativou je pomalá záhuba; John Updike se pouští do riskantního dobrodružství literárního, protože neriskovat znamená ztratit vše. Králík se vrací je pozoruhodná kniha, která klame svou postavou.
Zmenšování velikánů Způsob psaní i volba témat - zejména v těchto čtyřech knihách - těsně souvisí s tím, jak Updike přemýšlí o literatuře a jak se toto myšlení zrcadlí v jeho esejích a kritikách. Updikův pohled na dějiny literatury je svým způsobem nivelizující: když píše o tzv. velikánech, vždy se je snaží něčím zmenšit, když píše o autorech na první pohled nevýznamných, pokouší se je naopak povýšit. Někteří tvrdí, že to má co do činění s anglosaskou tradicí, nicméně nabízí se i jiné vysvětlení, totiž hluboce pociťovaná nedůvěra k literárnímu a jinému elitářství, které strašlivě selhalo v polovině 20. století.
Onen „všední“ život, který Updike zachycuje v Králíkovi, je možná šedivý, nicméně v rámci Updikova myšlení má na literární existenci právo jako každý jiný. Králík se vrací navíc demonstruje, že i psaní o věcech, které se jeví na první pohled poněkud všední, může být nakonec velice zábavné. Dlužno dodat, že za tento čtenářský požitek vděčíme i krásnému překladu Miroslava Jindry.
***
KNIHA TÝDNE
BELETRIE
Králík se vrací
John Updike Přeložil Miroslav Jindra. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2007. 404 strany.
O autorovi| LADISLAV NAGY, Autor je anglista a překladatel
