Každý má svou knihu poslední záchrany. Je to ta, po níž člověk sáhne v nouzi nejvyšší. Někdo v tu chvíli nahmatá hřbet bible, jiný se natáhne pro Spolčení hlupců, další dá přednost Sto rokům samoty. Zabřednout do klasiky ale není pravidlem. Když si dnes pustíte zprávy a na jediné posezení se dozvíte, že krize ještě neřekla své poslední slovo, policajti se bojí boháčů se silnými vozy a „Mirek“ s „Jirkou“ na sebe zase plivou, možná vás napadne ještě jedna kniha, kterou stojí za to otevřít. Ano – příběhy králíčka samuraje Usagiho Yojimba.
Na knihu poslední záchrany člověk neklade přehnané nároky. Stačí mu docela málo – chce, aby ho přesvědčila o tom, že se ještě úplně nezbláznil, chce, aby se o ni mohl opřít a aby mu naznačila, kudy dál. Příběhy Usagiho Yojimba tu funkci plní na té nejzákladnější úrovni; dokonce tak základní, že by jejich poselství mohla být označena za banality. „Vždyť je to králík!“ vykřikne jeden. „Vždyť je to kreslené!“ ozve se druhý. „Vždyť je to pro děti!“ křikne třetí. Inu, přátelé, máme pro vás novinku – v tuhle chvíli jste na tom tak špatně, že vám nic jiného než kreslený králík ani nezbývá.
Ronin kráčí krajinou
Američan japonského původu Stan Sakai letos slaví výročí. Už pětadvacet let píše a kreslí příběhy, které se odehrávají v době feudálního Japonska a jejichž protagonisty jsou téměř výhradně zvířata, která nejdou pro ránu mečem daleko. V centru vyprávění stojí ikonický králík Usagi Yojimbo, samuraj bez pána, který jako potulný ronin kráčí krajinou se svými dvěma meči – wakizaši Aoyagi (Mladá vrba) a katanou Yagi No Eda (Vrbová větev) – a koná tak, jak mu velí kodex bušido, jeho čest a smysl pro loajálnost. Příběhy, které si Stan Sakai sám píše i kreslí, byly sebrány dosud do třiadvaceti knih, z nichž zatím dvanáct vyšlo i u nás – v nakladatelství Crew a překladu Ľudovíta Platy.
V Česku se dobrodružství králičího samuraje řadí k nejlépe prodávaným komiksům, v domovské Americe se Usagi Yojimbo těší i zájmu odborné kritiky a sbírá ocenění. Zemí, která japonského králíka naopak zcela ignoruje, je samotné Japonsko – možná proto, že vyprávěcí struktura asijského komiksu je zcela odlišná od té západní (na rozdíl od euroamerického uhnaného vyprávění se mnohem víc točí kolem středu, momentu a nálady) a Stan Sakai je přece jenom Američan. Příběh Grasscutter, který vypráví o legendárním meči prvního japonského císaře a jehož přípravou strávil Sakai pět let (vždyť dobrodružství začíná samotným stvořením japonských ostrovů a táhne se i přes občanskou válku), přitom získal nejprestižnější ocenění Eisner Award (což je takový komiksový Oscar) a na Portlandské univerzitě v Oregonu se využívá jako doporučená literatura ke studiu historie.
Dobrodružství králičího samuraje přitom nejsou ani odvážným experimentem (jako je například jiná, i u nás vycházející komiksová série založená na mytologii s názvem Mýty), ani se nesnaží reagovat na soudobou politickou situaci, drží se svých jasně ohraničených pravidel s mnohdy i repetitivním schématem vyprávění, a dokonce ani nepodráží čtenáře už skoro nezbytnou postmoderní hrou se žánrem (jíž proslul ještě jeden mytologický komiks, dvakrát zfilmovaný Hellboy). Naopak, šestapadesátiletý Sakai jako by ignoroval, co se ve světě děje, a i po pětadvaceti letech putuje s ušatým roninem stále dál přes hory a pláně Japonska 17. století. Struktura jeho dobrodružství bývá klasická – Usagi zpravidla někam dojde, tam narazí na problém v podobě mytologických démonů, proradných gamblerů nebo vyděračských mocnářů, osobně se v něm zainteresuje a pokud možno jej i vyřeší.
To ale neznamená, že by každé dobrodružství opustil s vavříny a úsměvem na rtech. Byť jsou protagonisty příběhů zvířátka, nejsme v Disneylandu – tihle tvorové řeší složitá dilemata a sem tam z nich i cáká krev.
Věčný úsměv
Když se Stan Sakai na začátku září objevil v Praze, kam ho pozvalo nakladatelství Crew, zdání surově poctivého vypravěčství se člověku potvrdilo. Stan Sakai budí na první pohled dojem autora, který si na setkání s fanoušky nepřišel namastit ego, ale je tu hlavně kvůli tomu, aby si popovídal s těmi divnými lidmi, kteří jsou z jeho králíka bůhvíproč paf. A s velkým nadšením jim pak jeden z mála amerických tvůrců, kteří mají ve své tvorbě absolutní svobodu, vypráví o tom, že když kreslí ty šílené lebky nad mrtvými těly, tak to podle něj tu smrt zjemňuje, že vedle králíka s ušima svázanýma do samurajského copánku kreslí nejraději King Konga a dinosaury a že nechápe, jak může být ve stejné disneyovce pes Pluto, který nemluví, a pes Goofy, který mluví.
Osobní setkání se Stanem Sakaiem vám prostě vnutí otázku: Tenhle rozesmátý strýc že pro Američany udělal z japonské mytologie nejúžasnější věc hned vedle Spider-Manových pavučin? „Jasně že Usagi je idealizovaný hrdina,“ přikyvuje pak Sakai při osobnějším rozhovoru poté, co podepíše a celostránkovým obrázkem doplní každou z několika stovek knih svých čtenářů a neustále se přitom usmívá. „Skutečný japonský samuraj Miyamoto Musashi, ze kterého Usagiho postava vychází, vůbec takovou přehlídkou ctností nebyl – na své přátele kašlal a chodil pozdě i na souboje! Legendární slepý samuraj Zatoichi byl zase strašný ochlasta a gambler. Nakonec vždyť i samuraj Toshirô Mifune v Kurosawově Yojimbovi se pořád drbe, protože je špinavý amá vši!“ říká Sakai a chechtá se. „Vyprávím idealizované příběhy, protože jsem na nich sám vyrostl.“
Služ lidu
Jeho králičí samuraj je skutečně takový feudální Mirek Dušín, jen s tím rozdílem, že sem tam rozseká nějaké to Bratrstvo kočičí pracky na kusy. Se svým pánem – lordem Mifunem – věrně vydržel na bojišti až do jeho smrti, načež mu odsekl hlavu (aby nemohla být zneuctěna nepřítelem) a s úctou ji pohřbil. Jako ronin, samuraj bez pána, kráčí od té doby krajinou a kromě toho, že se občas utká se zrádci, kteří k jeho pánovi tak loajální nebyli (a v konfrontaci mu nezabrání ani to, že se někteří z nich počítali mezi jeho přátele), funguje jako osamělý vykonavatel spravedlnosti tam, kde se děje bezpráví. Podobně jako u francouzského Tintina či kanadského Cereba jsou i zde zasazeny ikonicky nakreslené postavy do pozoruhodně realistického prostředí, takže čtenář mnohdy zírá na velkorysou, detailně propracovanou kresbu japonského venkova, jíž kráčí ušatá postavička s meči u boku. Podle Scotta McClouda, autora knihy Jak rozumět komiksu, je právě tato kombinace tím, co čtenáři nejlépe dovoluje, „aby si nasadil masku postavy a bezpečně vstoupil do světa, který stimuluje smysly“.
„Slovo ‚samuraj‘ znamená ‚ten, který slouží‘,“ říká Usagi v příběhu Cesta samuraje generálovi, jenž prochází deziluzí a ztrátou hodnot. „Pokud nemůžeš sloužit svému pánovi, služ svým lidem.“ Domníváte se, že tyhle základní pravdy znají lidé už dávno a není důvod, aby si je opakovali příběhem králičího samuraje? Nebo si myslíte, že pro tuhle knížku poslední záchrany ještě nepřišla ta pravá chvíle? V tom případě se podívejte v půl osmé na zprávy a zamyslete se znovu. Český státní dluh přesáhl bilion korun a ekonomická krize obírá o prémie řadové zaměstnance, zatímco hoši v kravatách chodí pořád ještě na golf. Český prezident při tom všem obrací oči vzhůru... A mračí se na žárovku z EU.
Usagi se mračí na něj.
O autorovi| Darek šMíD, spolupracovník Pátku darek.smid@gmail.com
