Námět, respektive děj, filmu Králova řeč, který získal před dvěma týdny čtyři Oscary, není nijak složitý. Stárnoucí britský král Jiří V. má problém s nástupnictvím. Jeho starší syn a následník trůnu Eduard, princ z Walesu (ve filmu zvaný David, což bylo jedno z jeho dalších jmen), nebere státnické povinnosti příliš vážně a navíc udržuje vztah s vdanou Američankou Wallis Simpsonovou (hraje ji Eve Bestová), což je u budoucího panovníka nepřijatelné.
Mladší syn Albert, vévoda zYorku, hlavní hrdina snímku (skvěle ztvárněný Colinem Firthem), pro změnu trpí vážnou vadou řeči, koktavostí, kvůli níž není schopen pronést projev na veřejnosti, což se jasně ukáže, když se v roce 1925 marně pokusí promluvit na závěr Imperiální výstavy na stadionu ve Wembley. Z tohoto důvodu se po několika neúspěšných pokusech o léčbu u slovutných kapacit obrátí – na radu své ženy Alžběty (Helena Bonham Carterová) – na poněkud svérázného australského terapeuta Lionela Logua (ve filmu Geoffrey Rush), jehož netradiční metody slaví nakonec úspěch navzdory tomu, že jeho nedostatečné vzdělání a neformální přístup kritizují mnozí oficiálové z Buckinghamského paláce i vysocí představitelé anglikánské církve v čele s arcibiskupem z Canterbury (Derek Jacobi).
Úspěch Albertovy léčby je o to potřebnější, že se Albert po smrti starého krále a nástupu bratra Eduarda na trůn (jako Eduard VIII.) stane sám následníkem a posléze – po Eduardově odstoupení kvůli rozhodnutí oženit se s „drahou Wallis“ – i novým vládcem ostrovního království. To všechno se odehrává vdobě, kdy vEvropě sílí hrozby ze strany nacistického Německa a kdy se nad Albionem stahují válečná mračna.
? ? ?
Snad všichni diváci si po zhlédnutí filmu položí dvě základní otázky. Jak to bylo s princem Albertem – tedy s budoucím králem Jiřím VI. – a jeho koktáním ve skutečnosti a zda film zachycuje realitu – především charaktery hlavních postav – věrně, nebo si ji upravuje tak, aby byl snímek divácky co nejvděčnější.
Historici, kteří jsou v podobných případech často velmi kritičtí až hnidopišští, byli tentokrát relativně spokojeni. Důvod je prostý: scenárista David Seidler a režisér Tom Hooper se hned na počátku svého projektu rozhodli respektovat historická fakta v maximální možné míře a toto předsevzetí až na několik výjimek dodrželi. To ovšem neznamená, že je z hlediska historické přesnosti Králova řeč zcela v pořádku.
V první řadě jde o samotný vztah prince Alberta (budoucího krále Jiřího VI.) a terapeuta Logua. K jejich prvnímu setkání došlo na podzim 1926, krátce po „katastrofě ve Wembley“, to znamená celých deset let před nástupem Alberta na trůn a čtrnáct let před slavnou královou řečí, která dala filmu název. Jenže Hooperův snímek vyvolává zdání, že se oba muži setkali později, a zároveň naznačuje, že léčba trvala dlouho a že ji doprovázely četné komplikace. Ve skutečnosti došlo k výraznému zlepšení již po několika měsících, což lze doložit kupříkladu úspěšným projevem prince Alberta při příležitosti zahájení zasedání australského parlamentu v Canbeře v roce 1927. Vztah obou mužů byl navíc o poznání formálnější, než ukazuje film: Logue si nemohl dovolit oslovovat následníka trůnu a později také krále familiárním „Bertie“, nemluvě o tom, že by se před ním dopouštěl jakýchkoli extravagancí. Ani o přátelství v pravém slova smyslu nelze mluvit, diametrálně rozdílné společenské postavení je prostě vylučovalo; nic na tom nemění fakt, že Jiří VI. Lionela Logua opravdu poctil udělením vysokého vyznamenání za osobní služby panovníkovi (The Royal Victorian Order).
? ? ?
K nejzjevnějším manipulacím dochází při prezentaci některých známých osobností, zejména to platí v případě sira Winstona Churchilla. Budoucí ministerský předseda, vítěz války nad nacistickým Německem a „největší Brit dvacátého století“ je ve filmu zobrazen jako politik, který odsuzuje vztah Eduarda VIII. s rozvedenou Američankou a později i královo rozhodnutí oženit se s ní.
Dokonce s hlavním hrdinou filmu diskutuje o tom, jaké jméno by si měl zvolit, až nastoupí na trůn uvolněný bratrem. „Jiří VI., to zní dobře,“ řekne Churchill svým typickým huhňavým hlasem a divák neznalý historie pookřeje, neboť se dovtípí, jak se bude děj dále odvíjet.
Skutečnost byla přitom docela jiná. Kromě toho, že si žádný politik nemohl dovolit diskutovat s následníkem trůnu tímto způsobem, měl Churchill v roce 1936 na „abdikační krizi“ úplně opačný názor (tím se lišil od většiny příslušníků britských politických elit). Jako bytostný konzervativec lpěl na principu legitimity, to znamená na respektování práv legitimního vládce. Jako jeden z mála proto podporoval Eduarda v odporu vůči vládě a vysokým představitelům anglikánské církve, kteří po sňatku s Američankou naléhali na královu abdikaci.
Churchillův vztah s hlavním hrdinou snímku, Jiřím VI., byl v důsledku toho dlouho poměrně chladný, o čemž svědčí mimo jiné fakt, že král na jaře 1940 preferoval místo sira Winstona na postu ministerského předsedy lorda Halifaxe. Vztah obou mužů se zlepšil teprve během války, kdy spolu pravidelně konzultovali situaci na frontě i v zemi, spojeni jediným úkolem – přivést svou zemi k vítězství.
? ? ?
Je zřejmé, že obraz Winstona Churchilla jako muže stojícího na špatné straně by mohl být i dnes, více než pětačtyřicet let po jeho smrti, vnímán v Británii jako cosi nepatřičného a znevažujícího.
Tímto směrem autoři filmu vykročit nechtěli. Proto také jiný britský konzervativní politik a trojnásobný premiér Stanley Baldwin, Churchillův dlouholetý stranický šéf a rival, ve filmu při podávání demise do rukou krále Jiřího VI. (stalo se tak v roce 1937) pronese větu: „Mýlil jsem se a Churchill měl pravdu...“ Na mysli má Hitlerovy úmysly rozpoutat světovou válku.
Ve skutečnosti Baldwin nejenže nic takového neřekl, ale ani říci nemohl, neboť byl v té době hluboce přesvědčen o tom, že takzvaná politika appeasementu, tedy usmiřování nacistického Německa, jejímž cílem bylo vyhnout se za každou cenu válce, je jediná správná a možná. Baldwinova věta o tom, že „Churchill měl pravdu“, má jen posílit vžitý mýtus o Churchillovi jako muži, jenž „nikdy nevykročil špatným směrem“, třebaže se ve skutečnosti mýlil velmi často.
? ? ?
Když už je řeč o vztahu ostrovního státu k Německu, sympatie Eduarda VIII. k nacionálnímu socialismu a k Adolfu Hitlerovi osobně jsou dobře známé. Film tuto skutečnost nezamlčuje. Eduard také na výtku bratra, že „se chová nezodpovědně v době, kdy rudí pochodují Evropou“, odpovídá: „Však on už je Herr Hitler srovná...“ – „A kdo srovná Herr Hitlera?“ opáčí budoucí Jiří VI. Zní to nanejvýš státnicky a – ve srovnání s hejskovským Eduardem – velmi zodpovědně, jak se od příštího panovníka, který stane v čele země během války, očekává.
Problém spočívá v tom, že tvůrci filmu nepředkládají divákům zcela pravdivý obraz skutečnosti. Zatímco dětství prince Alberta – včetně toho, že jej v raném věku vychovávaly chůvy (v aristokratických rodinách běžná praxe) a že trpěl řadou nemocí a potíží (kromě již zmíněného koktání se jednalo hlavně o chronickou žaludeční neurózu a důsledky nekompromisního „převychování“ leváka na praváka) – je ukázáno ve shodě s realitou, s jeho politickými názory je tomu jinak.
Princ Albert, pozdější král Jiří VI., byl totiž stoupencem politiky appeasementu, nikoli jejím odpůrcem. V tom se shodl s většinou britských elit, pravda, s výjimkou Churchilla a jeho spojenců.
Nejlepším důkazem jeho názorů je podpora, kterou v průběhu krizového roku 1938 poskytoval premiérovi Nevillu Chamberlainovi. Zejména to platí o době mnichovské krize, během níž Velká Británie obětovala Československo chiméře míru sHitlerem. Když hrdina filmu Jiří VI. pozval Chamberlaina po návratu zMnichova, aby spolu s ním pozdravil veřejnost z balkonu Buckinghamského paláce, vnímali to lidé jako naprosto mimořádný, unikátní projev přízně a důvěry, zatímco někteří politikové tiše mluvili o nevhodnosti takového jednání a jeho faktické „protiústavnosti“.
Jenže říci něco takového je dnes nejen ve Velké Británii obtížné. Zejména vezmemeli v potaz, jak byl a dosud je tento král, otec dnešní panovnice Alžběty II., kterou ve filmu vidíme jako malou holčičku, zobrazován a vnímán veřejností.
Králův současný obraz jeho předválečné koketování s appeasementem, které sice nebylo zdaleka tak závažné jako u jeho bratra Eduarda, ale přesto nezpochybnitelné, opomíjí a odráží výhradně jeho statečnost za druhé světové války. Rozhodnutí zůstat v metropoli ohrožené německými nálety navzdory tomu, že bomby zasáhly i Buckinghamský palác, učinilo královskou rodinu nesmírně populární u všech vrstev obyvatelstva. Stejně jako fakt, že královská rodina s národem alespoň zčásti sdílela strasti vyplývající z přísného přídělového systému. Dnes již legendární výrok Jiřího manželky – královny Alžběty – o tom, že „uvítala bombardování paláce, protože se už nemusí stydět před obyvateli východního Londýna“, který utrpěl největší škody, mluví za vše.
Nicméně sám Jiří VI. si byl svého „zapletení s appeasementem“ dobře vědom, a tak při oslavách vítězství po skončení války pozval na výše zmíněný balkon, určený pouze příslušníkům vládnoucí dynastie, také Winstona Churchilla.
Přes tyto zjevné úpravy dějin odvedli autoři filmu i z pohledu profesionálních historiků velmi dobrou práci a na film Králova řeč rozhodně stojí za to vyrazit. ?
***
SyNoVé JIříHo V. ? Eduard VIII. (1894–1972) byl králem od 20. ledna 1936 do 11. prosince téhož roku. Odstoupil poté, co požádal o ruku dvakrát rozvedenou Američanku Bessie Wallis Simpsonovou. Takové manželství se z náboženských i politických důvodů jevilo jako nepřijatelné a tehdejší konzervativní premiér Stanley Baldwin přiměl krále k abdikaci pohrůžkou demise celé vlády. ? Jiří VI. (1895–1952) vládl od 11. prosince 1936. Byl posledním císařem Indie (do roku 1947) a králem Irska (do roku 1949); současně byl první hlavou Commonwealthu. Je otcem současné královny Alžběty II.
O autorovi| Martin Kolář, Autor je historik, přednáší na Ústavu světových dějin FF UK v Praze.
