Někdy je vidět jako kružnice Až s postupným poznáváním zákonů optiky se nadpřirozenost těchto jevů začala pomalu vytrácet. Optické jevy vznikají ohybem, lomem a odrazem světelných paprsků na kapkách vody nebo ledových krystalech v oblacích či srážkách. Nejznámějším příkladem rozložení slunečních paprsků na jednotlivé barvy je duha. Vzniká na vodních kapkách za přeháňkového počasí.
Čím je přeháňka silnější a kapky větší, tím zřetelnější má duha barvy, a je tedy úchvatnější. Úhlový poloměr duhy je vždy 42 stupňů, proto je tento optický jev pozorovatelný pouze v době, kdy se Slunce pohybuje maximálně tolik stupňů nad obzorem, což je nejčastěji v odpoledních a večerních hodinách. Čím je Slunce níž, tím větší část duhy vidíme. Z dostatečně vysoké věže nebo z letadla pak můžeme vidět i celou kružnici.
Pořadí barev duhy je vždy stejné a odpovídá tomu, jak se v kapce jednotlivé barvy spektra lámou. Červené paprsky největší vlnové délky se lámou nejméně, tudíž červená je na okraji, směrem dovnitř přechází v oranžovou, žlutou, zelenou, modrou a fialovou.
Kromě hlavní duhy se může vytvořit i větší oblouk duhy vedlejší. Ta se tvoří na stejném principu, ale paprsky se v tomto případě odrážejí v kapce dvakrát, a tak má vedlejší duha pořadí barev opačné.
Ojediněle se můžeme setkat také s duhou měsíční, kdy dešťové kapky lámou světlo odražené Měsícem. Její barvy jsou ale velmi chudé a mdlé. Podobně vypadá duha mlhová neboli bílá, která vzniká na vodních kapkách mlhy. Protože drobné kapky rozkládají světlo špatně, je téměř bezbarvá.
Nejstarší učenci považovali za příčinu duhy sirné a sodné páry zažehnuté Sluncem, které vystoupily do výše, když dutiny pod zemským povrchem vyplnila po dešti voda.
První správné vysvětlení podal počátkem 14. století učený dominikán Dietrich z Freiberka a zhruba ve stejné době i arabský učenec Din al Farisi. Oba dva velice předstihli svoji dobu a jejich spisy upadly v zapomnění. Výklad duhy pak podali až v 17. století René Descartes a Isaac Newton.
Halové jevy předzvěstí deště Jedním z vůbec nejčastějších optických jevů je koróna, jeden nebo více světlých prstenců kolem Slunce nebo Měsíce. Barevně přechází od namodralého zbarvení ve vnitřní části k načervenalé při okrajích. Nejčastěji se koróny vyskytují při střední vrstevnaté oblačnosti, například před příchodem teplé fronty nebo v teplém sektoru tlakové níže.
Další optické úkazy lze shrnout pod název halové jevy. Na rozdíl od předešlých vznikají výhradně na ledových krystalech zejména vysoké oblačnosti. Pak je vidíme jako bělavá nebo duhově zbarvená kola, oblouky či skvrny. Často bývají spojovány se zhoršením počasí, a to právem, protože typ oblačnosti, na které se tvoří, bývá předzvěstí teplé fronty.
S tím také souvisí vůbec nejstarší dochovaná pranostika, kterou zaznamenali již staří Babyloňané na hliněných destičkách: „Když temné halo obklopuje lunu, měsíc tento přinese déšť nebo bude shromažďovat mraky.“
