Středa 8. února 2023, svátek má Milada
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Krása mistra Leonarda

Česko

POSLEDNÍ SLOVO

Aťsi od soboty uteklo pět dnů, pořád se nemůžu vzpamatovat. Co jsme to, prosím vás, ve sportovní hale na Výstavišti večer přes tři hodiny prožívali? Mši? Zázrak? Osvícení? Pozdvihování? Nirvánu? Předčasný Štědrý večer? Dotek absolutna, jak napsal Ondřej Bezr? Promítnu si celý film pozpátku. Cestou domů se mě v metru jeden fanoušek tázal, jestli se mi ten koncert Leonarda Cohena líbil. Napomenul jsem ho paroubkovským tónem, že od líbení nebo nelíbení se není Cohen, leda nějaká slečna, a svěřil jsem se mu, což opakuji černé na bílém, že šlo o nejintenzivnější hudební zážitek mého života, líběj odpustit, Tome Waitsi a Bruci Springsteene. Jak věděl Antoine Saint-Exupéry, dokonalosti totiž není dosaženo tehdy, když není co přidat, nýbrž když není co odebrat.

Čerstvý čtyřiasedmdesátník, pro zajímavost o sedmnáct dní mladší než režiséři Jan Švankmajer a Juraj Herz, kongeniálně doprovázený skvělými všestrannými muzikanty a triem luzných sboristek, překonal veškerá očekávání. Bývalá manažerka ho sice okradla o pět milionů, dar autorské a pěvecké geniality, starosvětské elegance, pokory a jemného humoru mu naštěstí sebrat nemohla. Když jsem do Respektu před čtyřmi roky recenzoval jeho poslední desku Dear Heather, nerad jsem konstatoval, že už vlastně nezpívá, spíš recituje, šeptá a sípe takřka hlasem Zdeňka Štěpánka. Na evropském turné včetně Prahy však předvedl svůj charizmatický basbaryton s naprostou jistotou a přesvědčivostí, každé slovo mělo hloubku a význam. Leckdo později narozený mohl tiše závidět, že mistr zjevně netrpí revmatoidní artritidou kolen, když během písniček bez námahy klekal, vstával a nakonec odkřepčil do zákulisí.

Kdybych měl mocí mermo najít jakoukoli chybičku, snad tu, že se do repertoáru nevešla ani jedna píseň z posledního alba. Medle, copak je hrací skříň? Stejně předvedl nejvýznamnější kousky z dosti prazvláštně započaté písničkářské kariéry, neboť byl zprvu ceněným básníkem a spisovatelem, teprve pak se rozhodl hrát po klubech. Představte si, jak třiatřicetiletý Vladimír Holan vyráží s kytarou...

O přestávce jsem potkal nadšeného Wabiho Daňka, který mi vysvětlil, že se Cohen vzhledem podobá někdejšímu zpěváku country Ladislavu Vodičkovi. Potom se přiznal, že mu několikrát „z voka vyjela kroupa“. Slaboch. Já se ve druhé půlce při Suzanne taky sotva udržel. Když ovšem došlo na Hallelujah (ve vynikajícím románu Zadie Smithové O kráse vysokoškolský profesor Howard song nazval „žalmem dekonstruujícím žalm“), marný boj s knedlíkem v krku jsem vzdal, podrobil se vší té kráse a štěstí, že u nás Cohena konečně máme, a kradmé slzy nechal volně kanout. A znovu, když božský Leonard děkoval, že uchováváme jeho písně. Tohle vypráví stárnoucím poslechovým diskžokejům? Za bolševika stačilo pustit kteroukoli bolestně milostnou baladu, třeba So Long, Marianne, a dívčí část sálu tála. No nic. Víte co? Všude klidně rozhlašujte a posmívejte se, že Rejžek bulil na Cohenovi. Ještě ale na tom nejsem tak špatně, aby mě rozplakal Dalibor Janda.

Když došlo na Hallelujah, marný boj s knedlíkem v krku jsem vzdal, podrobil se vší té kráse a štěstí, že u nás Cohena konečně máme, a kradmé slzy nechal volně kanout

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!