Robert Downey Jr. v posledních dvou letech hraje v osmi filmech - třeba v Tropické bouři, která do našich kin nastupuje za týden. Co by pro jiného herce znamenalo nabitou životní epizodu, je pro něj zmrtvýchvstání.
Rourke i Downey po raketovém vzestupu ke slávě zažili pád na dno. Utápěli se v drogách, utíkali z léčeben, měli problémy se zákonem. Teď zase sklízejí ovace. Čekají se od nich další velké věci. Happyend.
Jenže kolik podobných případů dopadne takhle šťastně? Kolik herců, muzikantů, umělců se ze dna vyškrábat chtělo, ale už nedostali šanci? Kariéry řady režisérů pobořil jediný propadák: režisér pětioscarového Lovce jelenů Michael Cimino dostal utrum kvůli westernu Hvězdná brána, klasik 70. let William Friedkin si po neúspěchu Mzdy strachu taky už moc neškrtl. Jejich „selhání“ jsou přitom o několik tříd lepší než „vrcholy“ jiných filmařů.
A co lidé, jejichž majstrštyk ocenila až doba daleko pozdější, zatímco oni v té své už k žádnému dalšímu neměli příležitost? Vyprávět by mohl Tod Browning, režisér geniálních Zrůd, jež ČT odvysílala minulý týden. A nakonec jsou tu ti, kdo se do historie nezapsali vůbec: talenty, co si musely zvolit jinou práci, neocitly se ve správnou chvíli na správném místě, vzdaly se příliš brzo...
Jistě, žádná „kdyby“ v popkultuře neexistují. Ale je dobré si uvědomit, že talent a tvrdá práce v showbusinessu k úspěchu nestačí. Že obrovskou roli hraje náhoda. Že se tam venku válejí ladem lány neoseté krásy. A že bychom měli být rádi za tu, která nakonec vyklíčí.
O autorovi| Vojtěch Rynda, redaktor LN
