Před 95 lety se narodila Hedy Lamarrová. Hrála v Extázi a navrhla řízení torpéd
Nebylo jí ještě ani dvacet, a už o ní mluvil celý západní svět. Ve filmu Symfonie lásky českého režiséra Gustava Machatého tančila v Evině rouše čtyři minuty kolem řeky tak vyzývavě, že snímek byl brzy, podle orgiastických výkřiků v publiku, přejmenován na Extáze.
Jeho hlavní hrdinka se narodila 9. listopadu 1913 ve Vídni pod jménem Hedvika Eva Marie Kieslerová. Už během gymnázia se tajně vkrádala do místního filmového ateliéru a hrála amatérské divadlo, kde si jí všiml slavný Max Reihardt a poslal ji do herecké školy.
Krátce po premiéře se Hedy provdala za ředitele jedné z největších zbrojovek, který zkoušel skoupit všechny kopie Extáze. Seznámil ji sice s Odönem von Horvathem, Franzem Werfelem, Almou Mahlerovou a dalšími umělci, ale zakazoval jí hrát ve filmu. Navíc se z něho časem stal přesvědčený nacista.
A tak jediné, co od něho pochytila, byly solidní znalosti o manželově hlavním oboru: konstrukci a výrobě dálkově ovládaných torpéd. Ta, jednou vypuštěna, nedala se řídit, což značně snižovalo přesnost zásahů. Pravda, už tehdy se torpéda dala ovládat rádiem, nicméně nepřítel si mohl naladit vysílací vlnu a řídicí signál účinně rušit.
Po rozvodu v roce 1937 se Hedy seznámila v Londýně s Louisem B. Mayerem (Metro Goldwyn Mayer) a během plavby Atlantikem s ním podepsala sedmiletou smlouvu. V Americe se pak pod jménem Lamarrová brzy stala sexuálním symbolem. Jakkoli neuměla dostatečně anglicky, vystupovala v pětadvaceti hollywoodských filmech, kde hrála po boku takových hvězd jako Clark Gable, James Stewart či Spencer Tracy. A to odmítla hlavní ženskou roli v později kultovním filmu Casablanca (hlavní mužskou roli v ní tehdy odmítl i Ronald Reagan, nahradili je Humphrey Bogart a Ingrid Bergmanová).
V Hollywoodu se Hedy seznámila s avantgardním skladatelem George Antheilem, proslaveným zejména hudbou k filmu Ballet mécanique. Původně ji chtěl složit pro šestnáct mechanických klavírů ovládaných jednou klávesnicí, ale nepodařilo se mu zvládnout synchronizaci. Tedy stejný problém, se kterým v myšlenkách potýkala Hedy s torpédy.
Nuže Hedy a George – sužováni žárlivou paní Antheilovou – se spolu tak dlouho zavírali tu v jeho, tu v jejím domě, až zplodili v srpnu 1942 patentovou přihlášku „na obecně tajné komunikační systémy zahrnující užití nosných vln různých kmitočtů, zvlášť užitečné pro dálkové ovládání řiditelných vodních těles“. Jinak řečeno, vynález – věnovaný válčícím USA zdarma – obsahoval první prakticky použitelnou možnost synchronizovat vysílač a torpédo, a to pomocí identicky děrovaných papírových pásků tak, aby si střela s vysílačem „rozuměla“. Frekvence, na nichž se signál vysílal, se přitom střídaly tak rychle, že nepřítel, pokud nedisponoval přesně stejně vyděrovanou páskou – neměl šanci rušit.
Americká vláda i samo námořnictvo zareagovaly vlažně, počin dvou hollywoodských výstředníků nebraly moc vážně.
Naplnomohl být vynález realizován až po patřičném rozvoji tranzistorové techniky (zřejmě poprvé byl použit při kubánské krizi počátkem 60. let). Dnes ho využívají například mobilní telefony.
Na sklonku života Hedy Lamarrová, již jako stárnoucí podivínka, dostala několik ocenění, například americkou průmyslovou Pioneer Award nebo rakouskou akademickou cenu Viktora Kaplana.
Zemřela v roce 2000.
