Když šli Francouzi a Britové na Blízkém východě naposled do společné vojenské akce, skončilo to velkou blamáží. Stalo se tak v říjnu 1956, kdy britské a francouzské síly v dohodě s Izraelem obsadily pásmo Suezského kanálu, znárodněného o několik měsíců dříve egyptskou radikálně nacionalistickou vládou. Proti vojenské operaci se vytvořila pozoruhodná koalice: Spojené státy, Sovětský svaz, Saúdská Arábie. Pod jejich společným nátlakem byli Britové a Francouzi přinuceni zastavit akce. V Londýně padla vláda Anthonyho Edena, Francouzi z lekce vyvodili závěr, že na Američany není spolehnutí, a začali budovat vlastní síly jaderného odstrašení. Británie a Francie v očích světa ztratily image velmocí první kategorie. Nejvíce vydělali Sověti, kteří v mediálním stínu „suezské krize“ rozdrtili povstání v Budapešti.
Dnešní válka proti Libyi pod patronátem Rady bezpečnosti OSN nepřipomíná situaci v Suezu před pětapadesáti lety téměř v ničem. Svět není bipolární, relevantní síly Západu vytvoření bezletové zóny podporují nebo mu přinejmenším nebrání, akce má posvěcení světové organizace a Kaddáfí také nemá žádnou podporu v okolních arabských zemích, které jsou většinou pohlceny vlastními problémy. Jednu paralelu lze však jistě vést: tehdy i nyní existují vážné pochybnosti o tom, zda byly zvoleny adekvátní prostředky k prosazení evropských zájmů.
Jaký zájem má Evropa v Libyi? V zásadě ten, aby tamní vypočitatelný a spolupracující režim zajistil stabilitu země. Stabilní Libye je taková, která bude vyvážet ropu, nikoli uprchlíky. Vše ostatní, metodami tamní vlády počínaje, je podružné.
Je evidentní, že dinosaurus studené války Kaddáfí není takovým vůdcem, který by vyhovoval evropským zájmům. Svrhnout ho představuje pouze první krok. I ten může být ale nesnesitelně dlouhý: muž, který se udržel u moci 42 let, jistě neprodá svou kůži levně. Pokud jsou spojenci odkázáni na letecké údery a tichou logistickou a materiální podporu povstalců, může se situace změnit ve vleklou občanskou válku.
Co ale po svržení Kaddáfího? Dnešní Libye není stát v západním slova smyslu, ale spíše koalice klanů. Těch vlivných jsou v zemi tři desítky a jen 15 procent populace žije mimo klanové vazby. Kdo jsou vůdci povstalců a co chtějí? Pokud jednají se západními státníky, jistě se jako amuletem zaklínají demokracií a svobodou. Pravděpodobně tím ale myslí úplně jiné věci než my.
V Iráku nedokázala americká armáda, která obsadila většinu země, zabránit po pádu diktatury chaosu a občanské válce. Jak by to dokázali spojenci v Libyi, když se jejich mandát omezuje na prosazení bezletové zóny? Je nějaká záruka, že se po pádu Kaddáfího nechopí moci nějaký Kaddáfí číslo 2 z konkurenčního klanu? A co budou asi dělat ti, které dnes s Kaddáfím spojuje klanová solidarita?
Doufejme, že ti, co se v Paříži a Londýně rozhodli do toho jít, mají na tyto otázky nějaké odpovědi. Ale krásná válka to tedy nebude.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
