S románovým debutem Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala se mi poštěstilo přesně takové setkání. A jelikož moje zásluhy jsou zanedbatelné, pokusím se shrnout zásluhy románu.
Předně mě potěšilo, že je to skutečně román (tedy podle mých představ a gusta), vrstevnatě strukturovaný, hutný, korpulentní, s promyšlenou kompozicí, a nikoli anorektická novela za román přestrojená. Dále jsem ocenila, že se autor vyhnul prvoplánové autobiografičnosti a nekřičel mi do ucha agresivní, někdy tak otravně se exhibující „já“. A jako staří mistři maskující svůj autoportrét mezi postavami v zadním plánu plátna, mrká na čtenáře například v epizodní postavě černocha Václava, pacienta psychiatrické léčebny, který „si rád smolí, i když pořádně neumí česky“. Také mě bavil široký a hluboký záběr autorova empaticky ironického pohledu rentgenujícího Čechy zevnitř i zvenčí.
Láska versus čas Poslední dobou čítám příběhy o tom, jak se lidé přestali milovat nebo jak jsou na lásku moc opotřebovaní, unavení, líní, sobečtí a svalují vinu na „dobu“. Zmeškalovi hrdinové naopak dokazují, že žádná „doba“ nemůže člověka o lásku připravit. Příběh jejich lásky je smutný, ale tak vznešeně, krásně smutný, jak velké milostné příběhy bývají. Oni sami přitom působí tak nepateticky, decentně, důvěrně známě a nenápadně nám ukazují, že dobré věci v životě často promeškáme, zato zlo nás vždycky neúprosně dostihne. Přibližně půlstoletí našich soudobých dějin se v románě odehraje v privátní rovině postav, autorova pozornost je upřena na lidi, nikoli na historické události, proto spíš než román historický je to román o iracionálním chodu dějin.
Postava bratránka Jiřího Nováka v poznámkách o historii výstav v Čechách – jakési stručné zprávě o historické nepoučitelnosti v českých zemích – také píše: „... jak vyplývá z krátké historie, kterou se nám podařilo shromáždit, můžeme z minulosti čerpat pouze jeden poznatek, budoucnost bude opět složitá. Zdá se, že jediné, čeho se můžeme dobrat, je to, že bude stejně nepředvídatelná, jako byla naše minulost.“
Přesto román nevyznívá skepticky. Příběh, který nesleduje chronologickou linku a je prokládán dopisy, disputacemi a skvělými alegorickými vizemi cukráře „Šeherezády“ Svobody, je uspořádán tak, že první i poslední kapitola hledí do budoucnosti s nadějí. A přestože víme, že ze světlé budoucnosti se stala tragická minulost, něco z té naděje v nás zůstane.
Pro knihu hlasovali: Milan Balabán, Edgar de Bruin, Jan Dus, Alice Flemrová, Jan Halas, Václav Kahuda, Pavel Mandys, Jan Rejžek, Milan Suchomel, Marie Zábranová.
Recenzoval ji Ondřej Horák v Premiérách 30. 10. 2008, rozhovor s autorem přinesly LN 13. 11. 2008.
2. až 3. místo
Milostný dopis klínovým písmem Tomáš Zmeškal Torst, Praha 2008. 348 s.
