Zkuste si představit jemného, hezkého (se symetricky modelovaným nosem), introvertního Krause, který mluví s něhou o křehkosti a lidskosti seniorů a nakonec vám do redakce doručí velkou kytici jako omluvu za malou nezamýšlenou společenskou neobratnost. Fakt jsem nepila, takový Kraus existuje. Jmenuje se Adam (27), studuje druhý ročník DAMU a je třetí ze čtyř synů obávaného televizního moderátora. Už teď jsem o něm slyšela: český Leonardo DiCaprio. A víte, co mi na to řekl? „Nebo taky americký Adam Kraus, ne?“ Geny se zkrátka nezapřou. Mimochodem, když mluvil o svém otci, neříkal otec nebo fotr, ale nejčastěji tatínek.
* Jaké je žít se jménem Kraus? Spíš dobré, nebo spíš špatné?
Je to zkrátka být Kraus. Jsem na to pyšný. Tátu uznávám stejně jako celou svoji rodinu. A moc rád jsem měl babičku Boženu, která vloni zemřela.
* To byla ta nevelká babička, před níž všichni ti sebevědomí Krausové sráželi podpatky?
Ano. A taky si myslím, že ta rodinná nekompromisnost, nebo dokonce drzost Krausů pochází hlavně od ní. Když dědečka zavřeli, šla se zeptat do Petschkova paláce, kdy ho zase pustí. Dokonce se takhle šla ptát i do Osvětimi, kdy ho pustí – měla velký podíl na tom, že koncentrák přežil. Ona mu třeba posílala balíčky, přestože ji lidi přesvědčovali, aby se už na to vykašlala, že z koncentráku se prostě lidi nevracejí. Nikdy to nevzdala, věřila, že se děda vrátí – a opravdu se vrátil. Ona byla přísná, až pedantská. Aměla někdy velice vyhraněné zásady, to mě na ní bavilo. Ale zároveň byla empatická, byla to opravdová maminka s velkým M – to byla její skutečná životní profese. Celý život toužila stát se učitelkou, což se jí nepodařilo. A potom měla pět dětí, takže pedagogické vlohy využila při jejich výchově. Nepoznal jsem nikdy nikoho podobného. Já jsem k ní z celé rodiny bydlel nejblíž, jen o dvě ulice. A když jsem někdy v pubertě začal experimentovat s kamerou a nebylo moc lidí ochotných se mnou točit, docela často jsem ke svým filmařským pokusům zneužíval právě babičku. Byla neuvěřitelná, plnila tu roli nejlíp, jak mohla.
* V čem bylo tajemství toho, že se jí ze všech pěti dětí podařilo vychovat sebevědomé, ve svých oborech vynikající lidi?
O žádném patentu nevím. Podle mého názoru byla tím nejdůležitějším její láska. Dědečkova zásada byla: jen se v tom vyráchej! Byl radikálnější, ale babička děti zahrnula láskou, nikdy nikoho nenechala ve štychu, vždycky je chránila do posledního momentu. A výsledkem kupodivu není, že by dnes byly nesamostatné, naopak. Kromě mého tatínka všechny vyjely do světa, aniž by z toho měly nějaké trauma.
* Rodina babičku respektovala, protože byla tak moudrá? Nebo spíš typ generálka?
Ona svým způsobem byla moc moudrá, akorát že navenek určitě nepůsobila jako nějaká pohádková babička. Byla hodně temperamentní. Do poslední chvíle, když už byla maličká a křehounká, měla tolik energie, že ji člověk prostě přestal brát jako starou paní a šel s ní třeba do vášnivé hádky. Ale to ona si určovala podmínky.
* Hádat se s vaším suverénním otcem asi nebyl v jeho pubertě žádný med.
Tatínek byl problematickej. A ona uměla být ke svým dětem hodně přísná. Ale když udělaly průšvih, nakonec jim vždycky odpustila, někde to za ně odprosila. Ale... ty děti byly po ní. Proto se tak chovaly.
* Byla vtipná?
Byla vtipná a uměla být i pěkně sarkastická. I když se snažila dávat si pozor, při tom jejím temperamentu se jí to dost často vymklo. A pak si nebrala servítky před nikým.
* Vzpomenete si na nějaký příklad?
Já mám hlavně v paměti různé vtipné scénky, když jsem s ní točil. Mě bavilo pracovat s tím, že to je moje babička, která uznává ty konvence a je taky logicky trošku prudérní. Třeba jsem jí oznámil, že mám slečnu – a teď ona k tomu měla plno výhrad, že bych měl radši studovat a tak. „Ale babi, my se máme rádi...“ začal jsem ji schválně trošku provokovat. Jenže když se dnes na ty filmy koukám, najednou vidím, že ona v nich vlastně vyhrává nade mnou, ne já nad ní. Ona nebyla ani naivní, ani hloupá. Já jsem ji třeba poprosil, aby před kamerou do fiktivního telefonu řekla té mojí slečně všechno, co jí vadí. Ať to neříká mně, ale jí. – „Nebudu tady blbnout nějaký trapnosti...“ – Ale nakonec to podstoupila pro nějaké moje dobro, protože jsem jí řekl, že mě jinak vyhodí ze školy. „Jak, vyhodí?“ zarazila se. A pak řekla: „Tak co potřebuješ? Mám mluvit do telefonu, nebo co?“ A opravdu do toho hluchého telefonu hodinu mluvila, řekla té mé slečně úplně všechno. Strávili jsme tím celé odpoledne a ona byla viditelně šťastná, protože to byla velká herečka. Jestli má můj tatínek nějaké dispozice, tak jednoznačně po ní.
* Nikdy jste s babičkou neměl žádné generační nedorozumění?
Já jsem v tomhle, možná právě proto, že jsem měl štěstí na prarodiče – mám ještě taky druhou babičku, máminu maminku – trošku netypickej. Já mám ke starším lidem opravdu dobrý vztah, možná lepší než ke svým vrstevníkům. Protože staří lidé jsou křehčí, zranitelnější – to mi přijde lidštější. Umladých to většinou necítím. I babička byla silná, ale zároveň křehká. A jestli ctila nějaké tradiční hodnoty, tak jenom ty dobré, vlastně se vždycky chovala moderně. Žádný komunikační problém jsme spolu nikdy neměli. Já ji ale občas trochu dráždil a sledoval její reakce. Třeba jsem jí jednou schválně řekl, že mě hrozně baví sex. A babička: „Ty seš přece blbec.“ A pak, za dvě hodiny, když jsem od ní odcházel, podotkla: „No tak hlavně abys něco nechyt’...“
* Je vám na starých lidech něco protivné? V čem byste nechtěl být jako oni?
Mně je jich spíš líto. Hlavně když vidím, jak se bojí. Já jsem třeba kdysi chtěl projít s kamerou parkem a sbírat příběhy lidí, kteří tam chodí, prostě popovídat si. No ale ti staří lidé, když k nim přišel mladý kluk s kamerou, všichni řekli: „Nenene, jděte pryč!“ Nebo najednou hrozně spěchali. To mi bylo hodně líto, když jsem viděl, že nemají důvěru, protože se k nim mladší generace opravdu nechovají dobře. Starší lidé nemají respekt a úctu, jsou často považováni za přítěž. A oni intuitivně cítí, jak jsou špatně vnímáni. Já jsem se je tehdy snažil přesvědčit, že mě opravdu zajímají a že je nechci zneužít – a oni se pak tak rozmluvili, že jsem nemoh’ odejít. Protože když zjistili, že chci opravdu poslouchat, tak mě rafli a nepustili. Moc jsem si toho vážil.
* Taky jste natočil dokument o testech DNA kvůli vašemu dodatečně objevenému bratru Markovi. Není problematické točit o něčem, co se vás osobně týká?
Já si myslím, že je to právě nejlepší způsob svědectví. Kdyby to točil nějaký výborný dokumentarista a měl to nádherně vymyšlený, tak by se tatínek určitě nechoval tak přirozeně jako přede mnou. Já jsem se snažil nezasahovat, byl jsem jen tím třetím okem.
* Bylo pro vás osobně příjemné mít najednou nového bratra?
My jsme s tím nikdo problém neměli, nikdo z bratrů, ani maminka, ani Ivana. Bylo to překvapení, nejdřív senzace, něco neuvěřitelného. Ale on se Marek od začátku projevoval tak hrozně nám blízce, je to prostě tatínkovo dítě, i když vyrůstal jinde. Právě on je tatínkovi nejvíc fyzicky podobný. A když přišel poprvé k naší babičce, tak se okamžitě opřel o kamna v místě, kde prostál celý život děda, rád se o ně hřál. Bylo to první, co Marek v tom bytě udělal. „Tady je to příjemný,“ řekl a opřel se. Koukali jsme na to jako blázni.
* Jak jste s bratrem Davidem vlastně prožívali ty vaše rodinné trojúhelníky?
Důležité bylo, že jsme na to byli s Davidem dva a že to rodiče vyřešili diplomaticky, v tom jsme měli štěstí. Takové věci se holt stávají, ale důležité je zachovat se slušně, což lidi většinou nezvládají. Přitom je to vlastně jednoduché – rodiče přece mají odpovědnost za děti, takže se k sobě musejí chovat slušně už jen kvůli nim. Já cítím, že rodiče se mají pořád svým způsobem rádi, celá rodina funguje dobře a není v tom nic zvráceného, jak si někdo myslí, protože to nemůže pochopit. Za to si rodičů velmi vážím. Když babička čekala, až se děda vrátí z koncentráku, bylo to taky nepochopitelné, ale přitom jediné možné.
* Jak to děláte s rodinnými oslavami – slavíte je na etapy, nebo se sejdete všichni najednou?
Často se scházíme, scházeli jsme se třeba, když měla babička narozeniny, protože ona měla ráda kolem sebe hodně těch svých lidí. Taky když přijede někdo z tatínkových sourozenců, kteří žijí venku, sejdeme se společně na velkou večeři. A většinou vylidníme hospodu, protože si začneme povídat, jak jsme zvyklí... A my jsme trochu hlasitější, když máme radost z toho, že se zase vidíme. Jenom párkrát se stalo, že nás někdo v hospodě překřičel, což se nám ale vůbec nelíbilo.
* Říká se, že jste introvert. A že rodinu docela překvapilo, když jste se přihlásil na DAMU.
No tak úplný introvert asi nejsem, protože jinak bych byl blázen, hlásit se na DAMU. Sám nevím, jak to mám. Na jednu stranu jsem hodně háklivej na soukromí a na intimní věci, ale na druhou stranu v sobě exhibicionizmus asi taky mám. Ono není moc po kom být introvert v téhle rodině. Ale určitě jsem trochu uzavřenější a komplikuju si život tím, že nad vším až moc přemýšlím. Herectví je pro mě zajímavé právě tím, že jak jsem uzavřený a trošku prudérní, musím se dost překonávat.
* Nedávno jsem slyšela dvě zajímavé definice: Herec je člověk vycvičený k tomu, aby předstíral, že není pozorován. A pak taky že herec je slečna, která pořád čeká, kdo ji vyzve k tanci. Neděsí vás čekat celý život na nějaké to smím prosit?
Já si právě myslím, že to tak sice nastavené je, ale nemusí být. Záleží na tom, co je kdo ochoten pro svou kariéru udělat. Člověk si přece nemusí zvykat na ponížení. A herec má co dělat, aby ustál to ponižování, ty trapné pocity a dezorientaci při zkoušení svých rolí. Nejhorší jsou ale castingy. Já mám chuť říct, že prostě nebudu žádné dělat.
* Ale jak budete získávat role, když se nechcete ponižovat na castingu?
To je přece jenom v lidech. Buď vám dají najevo, že k vám chovají úctu a respekt za to, že se tomu věnujete, nebo to nemá cenu. Dřív byli přece herci velcí páni, protože to byl kulturní fenomén a mělo to hodnotu pro společnost. Kdežto dneska to je nic, dneska to dělá každý... Volají vám z agentury, jako kdyby vás už obsazovali, a přitom už někdy vědí, že vás zvou jen do počtu. Nejdřív si vás vyfotí ze všech stran a pak svléknou. Obrazně a někdy i neobrazně. Ono to úplně bez ponížení nejde. Ale stále se jedná o dost intimní záležitosti... a tomu by měla odpovídat i forma. Já jsem často překvapený, jak jsou zájemci o role ochotní udělat skoro cokoli. Navíc dnes každého zajímají už jenom typy, ne to, co si myslíte. Takže se pak točí filmy plné „zajímavých tváří“.
* Taky jsem slyšela, že už se vám říká český Leonardo DiCaprio...
Český Leonadro DiCaprio nebo taky americký Adam Kraus, ne? Řek’ bych, že je to to samý. Lidi tady pořád hledají nějaké paralely, místo aby každý našel v sobě to svoje.
* Zaznamenala jsem, že jste na Facebooku. Je to pro vás důležité, nebo jen zábava?
Mě to zajímá, komunikovat s lidmi, a taky jsem zvědavý. Byl jsem i na několika těch seznamovacích serverech, i když z nich je napůl cítit zvrácenost. Ale zároveň si tam zřejmě lidi vynahrazují něco, co ve skutečném životě nemají. Tam můžou být důležití, atraktivní, mají tam spousty kamarádů, je to hra. Facebook je trochu jiný, to je vyloženě sdílení informací. Je praktický v tom, že tam člověk může narazit na někoho, koho léta neviděl. I když otázka je, jestli ho vůbec chce vyhledat, když na něj tak dlouho nenarazil jiným způsobem.
* Moje generace si chodila pokecat do hospody. Není Facebook jen nový způsob žvanění? A v čem je lepší sedět sám u počítače – a u toho se třeba taky zmastit – než jít s kamarády na pivo?
Já osobně nemám s počítačem zrovna moc dobré zkušenosti. Ono je to nebezpečné právě v té jednoduchosti. Prostě si sednete ke stolu a tam, na svém stole, máte zdroj všech informací. Dnes už úplně všech. Můžete si tam číst Karla Hynka Máchu a hned potom se dívat na nějaký prasárny. Což je od sebe dost vzdálený – a vám stačí třikrát kliknout. A do toho si ještě můžete povídat s kamarády. Člověk už nic nepotřebuje, jenom klikat. Asi si zase začnu kupovat noviny, nebudu je číst na internetu. To bych taky mohl číst celé dny. Tam s tím člověk nemá vůbec žádnou práci, což je nebezpečné, protože pak najednou zjistíte, že jste dvanáct hodin nevstal od počítače, že už neděláte nic jiného. Je to návykové. Nejíte, nepijete, nespíte. A když má někdo nějaký problém, což má dneska skoro každý, bouřlivě se z toho vypovídá na internetu. Přitom pro něžná, citlivá, jemná témata tam už prostor není. Za tyhle obyčejné, opravdové věci se lidi stydí. Za sebe se stydí. Proto lezou do těch internetových místností, kde se různě stylizují do nádher, a hledají tam uznání. Holka si odbarví hlavu a nafotí se pod lampičkou z jediného úhlu, který jí, s přesností na jeden stupeň, sluší. A lidi jí hned píšou: „Jsi nádherná kočička.“ A ona: „Díky!“ Má uznání té virtuální společnosti. Ale nevyleze na ulici, protože by to najednou spadlo. Nebojuje, aby byla něčím krásná ze všech úhlů. Já jsem koukal voyeursky na ty profily na Facebooku a zajímalo mě, jestli se tam najde někdo, kdo bude projevovat svoji skutečnou povahu. Ne, tam nikdo nenapíše: „Já jsem tu proto, že se chci seznamovat.“ Všichni píšou, že hledají nový kamarádíčky na pokec.
* Taky se předhánějí, kolik kdo těch kamarádíčků má, někdo jich prý měl třicet tisíc.
Ale ti kamarádi se taky různě kupují, soutěžíte v tom, to jsou takové nesmyslné hry. Předvádíte se, jako že vám někdo patří a vy si k němu můžete napsat „můj mazlíček“. A za to zaplatíte virtuální peníze, jsou to takové Dostihy a sázky, ale s lidmi. Já jsem taky nakupoval kamarády, a když už jsem skoupil celou třídu, přestalo mě to bavit. Ale dělal jsem to rád a utrácel jsem miliony. Až pak si člověk najednou řekne: „Co to dělám? Co to je? Já trávím hodiny úvahami o strategii, jak utratit peníze, které neexistují?“
* Počítače Krause vždy přitahovaly. Existuje ještě něco, co je pro ně typické?
Já bych řek’, že to je právě ten babiččin odkaz. Totiž že my Krausové se nedáme. Nedáme se vzájemně, ale taky každý sám za sebe. Docela praktická věc. Ta bojovnost byla vlastní právě babičce Božence. Bylo jí přes devadesát, když umřela, amy jsme to nemohli pochopit. Do poslední chvíle měla takové energie! To nebylo, jako když starý člověk slábne a postupně, přirozeně se ze světa vytrácí. Tady to bylo energie, energie – a najednou nic. Jako když odejde dítě. Druhý den jsme se všichni nějak samovolně sjeli na chalupě, aniž bychom se domlouvali. Najednou jsme se tam prostě všichni sešli. A nebyla to žádná tryzna, povídali jsme si o ní a o dědovi a končilo to tak, že jsme brečeli smíchy. To ona v nás vypěstovala tu nutnou potřebu být spolu. Po babičce zbyla spousta věcí, celý život je shromažďovala, různé nádobí a tak, v tom bytě se žilo přes šedesát let, všechny její děti tam vyrůstaly. Ale za jejího života byly ty předměty nedotknutelné... – „Nešahej na to, ještě to rozbiješ.“ – A pak, po její smrti, najednou ty věci, na kterých tak lpěla, byly úplně bezvládné.
* Vzal jste si něco na památku?
Ano. Ale tu největší památku na babičku mám v sobě. Ona je ve mně pořád přítomná. A pěkný je, že to všechno, co ze sebe nechala v lidech, ti lidé zase mají možnost předávat dál. Dneska všichni chtějí dělat kariéry, aby si zajistili nesmrtelnost, i já jsem ambiciózní, chci něco tvořit, kdežto babička to dělala daleko rafinovaněji. Zařídila to nejlíp, jak mohla, rozpětila se ve svých dětech a oni to dneska dělají za ni – Ivan píše, Eliška pracuje na univerzitě, Michal učí a tatínek má svůj pořad v televizi.
* A co je podle vás v životě nejdůležitější?
Láska. Ale lásky je hodně druhů.
***
KRAUSOVI
Jan Kraus (1953, herec a moderátor) je z pěti dětí, jako jediný z nich neemigroval. Jeho rodiče byli Ota Kraus (1909–2001, spisovatel, osvětimský vězeň) a Božena Krausová (1915–2008, sekretářka Univerzity Karlovy).
Sourozenci Jana Krause: Ivan (1939, spisovatel a herec, žije střídavě v Paříži a v Praze), Eliška (1946, působí na univerzitě v Bogotě), Michal (1949, přednáší politologii na univerzitě v Middlebury), Kateřina (1956–1990, pracovala v knihovně princetonské univerzity)
Synové Jana Krause: Marek Blažek (1976, IT konzultant), David (1980, muzikant a zpěvák), Adam (1982, student DAMU), Jáchym (1998) Foto archiv A. K. Já jsem si taky nakupoval kamarády, a když už jsem skoupil celou třídu, přestalo mě to bavit. Ale dělal jsem to rád a utrácel jsem miliony. ”
O autorovi| ALENY PLAVCOVÉ alena.plavcova@lidovky.cz
