Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Křehkost v jatečním domě

Česko

Je to jedna z nejvýznamnějších galerií s uměleckým sklem. Sídlí v New Yorku, obklopena masnými velkoobchody a luxusní módou. Její majitel se kdysi v Československu setkal s „Papežem skla“. Uctívá ho dodnes.

V mládí jsem měl kamaráda, jehož rodiče byli významní američtí obchodníci se starožitným sklem, například v padesátých letech poměrně výrazně pomohli etablovat značku Tiffany,“ říká Doug Heller, zakladatel Heller Gallery na Manhattanu, přední newyorské galerie, která se zaměřuje na umělecké sklo. „Občas mě brali s sebou na přehlídky starožitností a já jsem si tam vybíral nějaké sošky a grafiky, že ze mě bude sběratel. A oni pokaždé naříkali, že to, co jsem si vybral, je vyložená ohavnost. Prý nevěří vlastním očím, jak jsem si mohl vybrat zrovna něco tak hnusného. Pak se rozhodli, že mě budou ve věcech krásy vzdělávat, vzali to jako své poslání.“

Ti rodiče se jmenovali Rosenblattovi a zřejmě záhy došli k závěru, že se estetická výchova mladíka, který se přátelí s jejich synem, vyvíjí příznivě, protože jim navrhli, aby se stali agenty mladých umělců, kteří se tehdy v šedesátých letech vrátili k volné tvorbě se sklem, po velmi dlouhém období, kdy tato z amerického výtvarného umění víceméně vymizela.

V klasických uměleckých galeriích měli oba mladíky za blázny. Začali tedy vozit umělecké sklo na veletrhy starožitností a tam se snažili přemlouvat sběratele, že i tohle je umění, které se dá sbírat a bude do budoucna nabývat na hodnotě. S pomocí Rosenblattových si otevřeli malou prodejní galerii v módní části horního Manhattanu. Zabralo to. Obchod se rychle chytil a rostl, až se galerie musela přemístit jinam, do větších prostor. Od té doby se stěhovala ještě pětkrát. Proměna

Posledních dvanáct let sídlí Heller Gallery ve čtvrti, která je známá jako Meatpacking District. Dvacet bloků industriálních budov podél řeky Hudson, v nichž ještě před sto lety žvýkalo maso přes dvě stě padesát jatek. Před deseti lety se oblast proměnila v místo, které je z celého města zrovna nejvíc „in“. Luxus se sem stěhoval jako o překot, zatímco jatka odcházela pomalu. Když jsem Heller Gallery hledal poprvé, to bylo před třemi lety, byla tahle zvláštní proměna v nejlepším. Ulice rozbitá, obrubníky chodníků okoralé a promáčklé od těžkých nákladních aut. Dírami v dlažbě plnými hnijící vody a zbytků z masných fabrik klopýtaly dlouhonohé dívky na jehlových podpatcích a v téměř plesových róbách a mizely v jedné z průmyslových budov, kde nejspíš běžel nějaký casting. Několik domů halilo lešení a rachot strojů. Ve vzduchu byl prach z rozbíjené omítky. Galerii jsem našel naproti novému lesklému obchodu StellyMcCartney.

Krátce předtím zavřeli poslední fabriku v ulici, kde se ještě skladovalo a krájelo nezpracované maso. „Kdybyste tam vešel ještě před šesti měsíci, potkal byste spoustu lidí v bílých pláštích umazaných od krve a ze stěn by visely na hácích celé poražené krávy. Za posledních deset let se tahle ulice naprosto změnila.“ říkal mi tehdy spolumajitel Michael Heller. „Dneska tam je hlavní sídlo módní značky princezny Diane von Fürstenberg.“

„Přesně tohle jsme zažili už před lety v Soho. Když jsme tam přestěhovali galerii, v celé ulici dlouhé přes tři bloky byly kromě nás jen malé hadrářské podniky, co vykupovaly staré oblečení. Uběhly roky a najednou se celé Soho stalo strašně žádanou adresou. A pak se velkou rychlostí proměnilo v jedno velké nákupní centrum. Když jsme odešli, v naší galerii si otevřela shop módní ikona Vivienne Westwood,“ říká Michael Heller.

Navzdory trendům sousedila s galerií až do letošního roku firma, co skladovala a rozvážela maso. Každý den ve tři nebo ve čtyři ráno sem přijely tahače s návěsem a vyložily svůj obsah na chodník. Hromadu si rozdělily menší nákladní auta a dodávky, které ji rozvezly po městě.

Galerie sama stojí samozřejmě také v místě masokombinátu. Ve sklepě pod výstavní síní bývala jatka, kde se porážel a boural dobytek. Předpisově odsekané části zvířecích těl pak dočasně končily na kovových hácích v patrech nad nimi, v místnostech se stěnami pokrytými tlustou vrstvou korku a ovinutých chladicím potrubím. Dnes tu stojí v něžném světle křehké skleněné umění. Osudy některých domů jsou až sentimentálně poetické.

Papež skla

Doug Heller říká, že přelomový moment přišel s velkou výstavou v Corningském muzeu skla v New Yorku v roce 1979. Na ní se Američanům poprvé představila špička světového sklářského umění.

„Tam jsem poprvé viděl české umělce. A bylo to něco, co se zcela odlišovalo. Jejich umění vycházelo z úplně jiné estetiky. Bylo mnohem, mnohem sofistikovanější než to, co jsem byl zvyklý vídat. Hlavně práce Stanislava Libenského, Jaroslavy Brychtové a Františka Víznera, jehož objekty mi tehdy připadaly jako cosi, co přišlo z jiného světa, z jiné planety. Měly v sobě mimořádný smysl pro dokonalost a takové úchvatné tajemství.“ Po výstavě napsal každému z nich nadšený dopis. Po čase se mu ozvalo Art Centrum, podnik tehdejšího ministerstva zahraničního obchodu, který se staral o vývoz a dovoz výtvarných uměleckých děl. Jestli prý nechce přiletět na návštěvu do Československa. „Když jsem tam přijel, oznámili mi, že mě musí představit místnímu ,Papeži skla‘. Byl to profesor Libenský. Jak se ukázalo, sám vůbec nevěděl, že ho Art Centrum před hosty z ciziny takhle označuje. Ale mně to vlastně sedělo, bral jsem to jako svého druhu svatou pouť,“ vypráví DougHeller pobaveně.

Nicméně Stanislav Libenský se mezi americkými skláři a galeristy skutečně těšil téměř posvátné úctě. Obdivovali jeho tvorbu i charisma. „Byl to člověk, kterému stačilo, aby na pódiu při předávání cen nebo při přednášce otevřel náruč – a lidi v obecenstvu zaplavila vlna energie. Pohnul prstem – a všichni vstali a aplaudovali,“ vzpomíná Doug Heller. „Američtí sběratelé si mysleli, že Libenský je u vás něco jako celebrita. Když pak přijeli do Čech a zjistili, že většina lidí neví, kdo to je, šokovalo je to. Pro ně to byl ten nejlepší z nejlepších.“ Díky své oblíbenosti se profesor Libenský stal velmi úspěšným propagátorem českého skla v Americe. Zvlášť se snažil pomáhat některým ze svých žáků. Jména mnohých z nich mají dnes mezi zámořskými sběrateli mimořádně dobrý zvuk.

„Například Ivan Mareš,“ říká Kateřina Kohoutová-Heller, Dougova manželka a spoluředitelka galerie, Češka která žije ve Spojených státech od osmdesátých let. „Ten tu má velkou skupinu obdivovatelů. Můžu vám ukázat v počítači seznam zákazníků, kteří by si přáli vlastnit nějakou jeho věc. Je jich víc, než kolik může Ivan uspokojit, i kdyby příštích pět let pracoval výhradně pro nás.“

Všechno zlé...

Od oné přelomové výstavy vCorningském muzeu, kde Američané poprvé viděli české a jiné evropské sklářské umění, se celá tamní scéna zásadně proměnila.

„V šedesátých a sedmdesátých letech bylo americké umělecké sklářství možná víc životním stylem než uměleckým oborem. Začali se jím zabývat umělci, které zkrátka nebavil život v mainstreamové společnosti, a tak odešli na periferii a dělali umění na koleně,“ říká Doug.

„Tehdy to byla de facto kontrakultura,“ dodává Kateřina. „Umělecké sklářství se dostalo až kamsi k životním postojům hippies, celé to fungovalo na principech do it yourself.“

„Americký přístup spočíval v myšlence znovuobjevení, znovuvynalezení,“ vstupuje jí do řeči Doug. „Umělci si sami postavili pec, sami si míchali sklo, vybudovali ateliér. Takže to celé bylo takové poměrně primitivní. A pak je náhle vystavili dílům Libenského a dalších zahraničních umělců – Italů nebo Skandinávců, kteří pracovali také úplně jinými metodami a měli často mnohem vyšší formální umělecké vzdělání.“

Dnešní americké sklářské umění je oproti starým časům mnohem sofistikovanější a komplikovanější, rozšířila se škála jeho podob a prohloubil se koncept. Umění ze skla začalo zajímat vzdělanější lidi.

Udrželi si čeští autoři své poměrně výsadní postavení? Klasici jako Libenský, Brychtová nebo jejich žáci jako zmiňovaný Ivan Mareš ano. A mladá generace? Pan Heller mi odpověděl diplomaticky.

„Víte, všechno zlé je k něčemu dobré. Za komunismu u vás umělci, kteří pracovali se sklem, nevydělávali moc peněz, ale na druhé straně je stát v mnoha ohledech podporoval, měli určité možnosti, jaké neměl žádný sklář v USA. Dnes mladým českým umělcům, kteří vyšli ze školy, tahle podpora chybí. Je pro ně mnohem těžší nějak začít. Ale zase třeba v oblasti designu mají mladí čeští autoři možnosti, které dříve neměli. Sklářský design u vás velmi roste.“

Psychologická hranice

Když se zeptám, v jakých relacích se umělecké sklo v téhle galerii prodává, dozvím se pochopitelně, že v různých. Záleží na typu zákazníka. Obec sběratelů umění, kteří by rozuměli uměleckému sklu, prý před pár desítkami let v Americe téměř neexistovala. Doug Heller a několik málo dalších galerií, které tehdy sklo vystavovaly, si své zákazníky museli tak trochu vytvořit. Ale za ta léta získala Heller Gallery takové renomé, že do ní vedle znalců chodí nakupovat i ti, kteří sklu moc nerozumí. „Chodí k nám na doporučení,“ říká Kateřina. „Jsou to obvykle lidé, co doma nějaké umění mají a chtěli by k tomu přidat něco ze skla. Často po nás chtějí, abychom se šli podívat k nim domů, co tam všechno mají za umění, a podle toho jim poradili, co si mají pořídit.“

Podle ní se množina zákazníků láme u psychologické hranice sto tisíc dolarů. „To už je vážná, větší investice do umění. Není to ještě na stejné úrovni, jako když si kupujete Picassa, ale jestliže jste ochoten utratit za současného žijícího výtvarníka takovéhle peníze, znamená to, že to myslíte vážně. Umění pod sto tisíc bývá přinejmenším určitou skupinou kupců vnímáno jako dekorace. Nad tuto hranici mají potřebu se ujistit, že je to také návratná investice. Na trhu s volným uměním se dlouhodobě ukazuje, že v něm existuje množina děl s takovou návratností. A právě teď se řeší, zda budou návratnou investicí i díla ze skla. Ale nedávno jsme třeba prodali objekt za 300 tisíc dolarů. Kupcům ta cena přišla v pořádku. Měli v tohle umění už důvěru. A v naši galerii. Tahle důvěra je zásadní.“

O něčem svědčí i to, že deset procent děl, které tato galerie prodá, jde do sbírek velkých uměleckých muzeí – mezi kupci je Metropolitní muzeum umění v New Yorku, MoMa, pařížský Louvre...

Hellerovi se snaží držet v patrnosti nové trendy, které od prostého skleněného uměleckého předmětu míří kamsi ke konceptuálnosti, ale jako prodejní galerie to nemají jednoduché. „Obvykle prodáváme umění, které není tak náročné na technologické doplňky. Přesněji řečeno, musí to být technologické doplňky, s nimiž není těžké žít,“ popisuje situaci Doug. „Před lety jsme například zastupovali jednoho umělce, který pracoval s přenosem rádiových vln. Tvořil ze skla organické objekty, které byly naplněné neonovými plyny a stály na anténě, kterou se k nim ze vzdáleného místa přenášela energie, a tak se co chvíli jakoby kouzlem rozzářily. Bylo to fascinující, skoro každému se to strašně líbilo, ale všichni říkali: „Tohle bych nemohl mít doma, je to strašně komplikované.“ Sběratelé umění bývají většinou konzervativní. Ale jsem zvědavý na mladou generaci sběratelů.“

Na otázku, co jej po těch letech na práci galeristy baví, odpoví velmi rozhodně a velmi jednoduše: „Vždycky jsem doufal, že skuteční umělci jsou vizionáři. A že vnímají věci, které já nevidím. Chci, aby naše galerie byla místem, kde jejich vidění nějak rezonuje.“

***

Američané si mysleli, že Libenský je v Česku celebrita.

O autorovi| Ondřej Formánek, redaktor Pátku ondrej.formanek@lidovky.cz

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!