Pouhé dva Oscary - pro herce Daniela Day-Lewise a kameramana Roberta Elswita -mohou svědčit o nedoceněnosti jednoho z nejpozoruhodnějších filmů posledních let. „Zdrženlivost“ akademiků ovšem vypovídá i o náročnosti a nelichotivém poselství snímku, které nemusejí být každému po chuti.
Režisér a scenárista Paul Thomas Anderson se zvysoka vykašlal na vstřícnost vůči divákovi a natočil fascinující a uhrančivý film docela po svém a mimo dobové konvence. K vyprávění příběhu o horníkovi, který se vypracoval na majetného těžaře, si vzal na pomoc prvních sto padesát stránek románu Uptona Sinclaira Petrolej, životopis ropného magnáta Edwarda Dohenyho, dobové fotografie chlapíků pracujících před sto lety na ropných vrtech v Kalifornii, filmy Johna Hustona ze čtyřicátých let a především herce Daniela Day-Lewise.
Bez něj si snímek Až na krev nelze představit, bez něj by totiž ani nevznikl. V současnosti totiž nechodí po světě jiný herec, který by dokázal propůjčit své postavě tolik posedlosti a zarputilosti, který by prošel tak věrohodnou fyzickou transformací, který by nás dokázal přitahovat jako magnet, fascinovat vší silou své negativní energie a přitom vzbuzovat tolik emocí. Day-Lewis dnes už točí jen svátečně a ví, proč to dělá, podávat takové výkony častěji prostě není v silách smrtelníka.
O Day-Lewisově herectví, ale především o nátuře celého filmu, hodně vypovídá úvodní takřka němá patnáctiminutová scéna, v níž hlavní hrdina Daniel Plainview v zoufalých podmínkách dobývá rudu obsahující kousíčky stříbra. Po nehodě se dokáže s přeraženou nohou docela sám vysoukat z dolu a dovléci se do civilizace pro stvrzení svého „zlatokopeckého“ úspěchu. Po dvanácti letech nelidské dřiny se už může hrdě prohlašovat za těžaře.
Jezdí po vyprahlé Kalifornii a díky populistickým proslovům skupuje pozemky od „důvěřivých ovcí“, které se ochotně houfují ve stádečku mladého fanatického kazatele a Plainviewova hlavního protivníka Eliho Sundaye (Paul Dano). Moc a víra tu ale nestojí proti sobě, obě jsou v pozicích falešných náhražek života a obě tu demonstrují dva pilíře, na nichž byla vystavěna současná Amerika. Tím třetím je rodina, což je motiv jen zdánlivě pozitivní.
Daniel Plainview si získává důvěru majitelů pozemků díky propagačnímu heslu „Jsme rodinná firma“, a hrdě přitom drží kolem ramen svého nevlastního syna H. W. (výborný zatím filmem nedotčený Dillon Freasier). Když chlapec po nehodě ohluchne, dokáže ho odvrhnout se stejnou samozřejmostí, s jakou se ho před lety ujal. A to zdaleka není konec jejich bouřlivého vztahu, který je ze strany hlavního hrdiny čistě účelový a podřízený cestě na vrchol.
Stejně účelová je tu i víra, kterou Daniel zarputile odmítá, ale ve chvíli, kdy pochopí, že mu otevře cestu k dosud nedostupným pozemkům, klidně se nechá i pokřtít. Účel tu skutečně světí všechny prostředky a jakkoli je Andersonův snímek všemi filmovými elementy dokonale sevřen v době, o níž vypráví, tedy na počátku dvacátého století, mnoho toho vypovídá o dnešku.
Především sugestivně vykresluje kořeny, z nichž vyrůstá morálka mocných dnešní Ameriky: vypracovali jsme se z bahna a prachu, vlastníma rukama jsme ryli v zemi, teď máme moc a peníze, teď máme pravdu. Když k tomu přičteme účelové využívání rodiny i víry a ropu jako symbol aktuálního celosvětového konfliktu, máme tu krystalickou obžalobu amerického mocenského systému.
Je to sice nepřehlédnutelná, ale nenásilná paralela. Dominantní je stále film, který - jako předchozí Andersonův mistrovský kousek Magnolie (1999) - přitahuje magickou filmařinou, uhrančivou atmosférou a silnou vnitřní dynamikou (i díky hudbě, v níž se spojili John Greenwood z Radiohead, Johannes Brahms a Arvö Pärt). Až na krev možná není příliš vstřícný film, ale rozhodně je nezapomenutelný.
HODNOCENÍ LN ***** Až na krev (There Will Be Blood)
USA 2007 Scénář a režie: Paul Thomas Anderson Kamera: Robert Elswit Hudba: John Greenwood Hrají: Daniel Day-Lewis, Paul Dano, Dillon Frasier, Ciarán Hinds, Kevin J. O'Connor, David Willis Distribuce v ČR: Falcon Premiéra: 27. 3. 2008
Film sugestivně vykresluje kořeny, z nichž vyrůstá morálka mocných dnešní Ameriky: vypracovali jsme se z bahna, rukama jsme ryli v zemi, teď máme moc a peníze, teď máme pravdu.
