Dnes o úkrocích stranou při snaze o nalezení spravedlnosti
Ve svém líčení plavby z Peru do Polynésie na balzovém voru výše uvedeného jména, podniknuté roku 1947, popisuje Thor Heyerdahl jednu pozoruhodnou skutečnost. Takovéto plavidlo, unášené mořským proudem, se dalo pomocí kormidla sice trochu odchýlit, nemohlo se ale, tak jako může kánoe, parník a s trochou obtíží i plachetnice, vrátit zpět k nějakému svému výchozímu bodu. Proto měla posádka neustálou obavu, aby někdo z nich nebyl spláchnut nenadálou vlnou – nešťastník by byl nenávratně ztracen, vor by se šinul nerušeně svou dráhou stále dál a zachránit by jej nikdo nemohl.
Naštěstí se moře spokojilo pouze s ochočeným papouškem a nikoho z lidí tehdy nežádalo, ale celý fenomén hezky modeluje jednu důležitou skutečnost: na rozdíl od lidských udělátek – motorů, vozidel, strojů, ale také úředních a soudních procesů – nemá svět něco jako zpětný chod. Co se stane, nemůže se odestát a žádná síla na světě nevrátí překypělé mléko z plotny a podlahy zpátky do hrnce, chceme-li zvolit nějaký málo drastický příklad.
Proto jsou také všechny případy různých rehabilitací sice záslužným, ale jen chabým pokusem napravit něco, co se v minulosti zle sesmeklo – deset let v Jáchymově nenahradí ani zvláštní penze, ba neučinil by tak ani pohled na visícího bachaře či soudce. A co dát těm, co už jsou pod zemí? Mramorový náhrobek?
Padneme-li pod kola dějin, což se v méně dramatické podobě v lidském životě i v nejslušnějších společnostech dost často stává, vede cesta k nápravě nikoli pokusem o návrat do výchozí pozice – to většinou ani technicky nejde –, ale úkrokem stranou a novým pokusem zachytit do plachet tentokrát příznivější osudový vítr.
Je jistě trochu obtížné se po vzoru biblického Joba zcela upřímně radovat z nové a mnohem krásnější manželky, dětí a stád, víme-li, jak ti minulí vzali za své, ale je vřele doporučitelné se do této role vžít, jak jen to jde. Osud nemá v typickém případě soudní dvůr, ba ani podatelnu.
Proto hlásá většina významných náboženství odpuštění. Sotva to bude kvůli Bohu samému a už vůbec ne kvůli těm, kteří se na nás provinili – někdy jsou to skutečně pěkní grázlové –, ale kvůli míru v našich duších, podobně, jako je občas třeba odpustit vodu za přehradou, aby nám neprotrhla hráz. I my sami jsme pošlapali mnoho sasanek, v horším případě i srdcí a existencí. Svět sice umožňuje návrat, například jara či léta, a zacelí každou trhlinu, ale je dobré si uvědomit, že třeba motýli či čmeláci, které potkáváme tak jako loni, už nejsou titíž – z těch loňských zbyl sotva prach a popel. Ani s lidmi to není jiné – jen by pozorování musel provádět řekněme dub a v případě dubů hora a tak dál. Už teď se mi zdá, že potkávám spoustu mladých lidí, které neznám. Světový vor klouže po vlnách a občas některá, možná chtě, možná nechtě, spláchne některého z účastníků výletu do nenávratna. Komu vyrazí a odplaví jen krajíc chleba s máslem, do kterého se hodlal pustit, či nechá zmizet oblíbeného psíka, může mluvit o štěstí. Plavba probíhá za mlhy a většinou i tmy a eventuální skaliska stejně nejsou vidět. Vor se ostatně lidskou silou řídit nedá a bližší pohled na kapitánský můstek ukáže, že je prázdný, aspoň nikoho z lidí tam nelze rozeznat.
***
Deset let v Jáchymově nenahradí ani zvláštní penze, ba neučinil by tak ani pohled na visícího bachaře či soudce
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
