Zabití Kočky „jako psa“ a těsně následující výhodná smrt korutanského hejtmana musela každého rozumného paranoika přesvědčit o tom, že žijeme ve světě ovládaném temnými silami, které řídí naši skutečnost nedbale převlečeny za neuvěřitelné náhody, a že se lze v budoucnosti nadít všeho, včetně odhalení svazku dokazujícího, že Topolánek udal v útlém dětství Mašíny, reportáže Na vlastní oči o tom, jak Paroubek řídí svou volební kampaň z podmořského paláce na Slapech za pomoci čipovaných žraloků, a potvrzení toho, že radar v Brdech nás má ozařovat psychickými vlnami, abychom pili víc kokakolu. Internet, domov stíhaných stíhami, bzučí interpretacemi, dává věci do souvislostí, které víc než cokoli připomínají hospodské pohádky o Husákovu katovi a vojenských brigádách, žijících už desítky let v podzemí, abychom po atomovém útoku nezůstali bez lampasáků. Ještě před pár lety jsem si říkal, že to byly zkazky zotročeného národa, které se svobodou tisku a nově nabytou možností svobodně řídit svůj život nutně zmizí, ale mýlil jsem se. Česká televize bude moci svou Černou sanitku vysílat donekonečna, neboť událostí, které vyžadují vysvětlení, jež nepřichází, tudíž místo faktů musí nastoupit fantazie, stále přibývá.
Před pár lety jsem však věřil i tomu, že v politice bude fungovat darwinovský přirozený výběr, že se vládnoucí garnitury budou jedna od druhé učit a kultivovat, že se budou adaptovat a neohrabaní uzurpátoři moci z období gründerského postkomunismu se střídáním generací vyvinou ve vyšší vývojovou formu, jíž bude jen s trochou úsilí možno věřit dobré úmysly a přisuzovat morální autoritu. Ta je vždy do jisté míry iluzí, ale systém je na iluzích postaven, vždyť i peníze jsou iluzí majetku a není náhoda, že ve všech ekonomických komentářích o finanční krizi se důvěra skloňuje ve všech pádech a její nedostatek je uváděn jako hlavní důvod potíží, takže se dnes nejmocnějším finančním nástrojem stalo ujišťování a optimismus. Není tedy divu, že když za nás mají krizi důvěry řešit lidé, jimž je už téměř nemožné věřit, lidé mají tendenci věřit pitomostem. Ale já teorii o politickém výběru druhů věřím stále - jednak registruji drobné posuny k lepšímu (jako bylo odvržení nepovedeného mláděte Moravy a jeho vyřazení z politického genového poolu), i fakt, že se náš odtržený ostrov, na němž se za ta léta izolace vyvinuly druhy pro cizince směšné či zrůdné, opět připojil k pevnině. To by vývoj mohlo urychlit. Ale nakonec bude stejně záležet na každém jednotlivém druhu a na tom, jak střet přežije, zda se ubrání střetu s těmi vyvinutějšími. Když osadníci dorazili do Austrálie a poprvé viděli klokany, považovali je za „krásné“ a „podivuhodné“. Blbouny nejapné na Mauriciu naopak vymlátili lopatama.
Internet bzučí interpretacemi, dává věci do souvislostí, které víc než cokoli připomínají hospodské pohádky o vojenských brigádách žijících už desítky let v podzemí, abychom po atomovém útoku nezůstali bez lampasáků
