A samozřejmě pro všechny další zájemce o underground. Kniha ale může zaujmout i dnešní rebely, hledající své předchůdce, anebo třeba etnografy stopující všední dny socialismu.
Tehdejší zámečník v ČKD, dvacetiletá „mánička“ Josef Rössler, totiž patřil ke společenství, které básník Ivan M. Jirous v 70. letech nazval „veselým ghettem“. A právě veselým ghettem, do kterého občas studeně zafičí, zalidněným spoustou postav, jež čeřily tehdejší dobu, ale i vedlejšími postavičkami z hospod, koncertů, nádražních hal či fabrik, je i Rösslerova kniha.
Hrát do padnutí, pařit až do rána Androši se tu stopem anebo ve všelijak sflikovaných kárách zběsile řítí napříč republikou, ožírají do němoty, do padnutí zkoušejí bigbít ještě ve svých dětských pokojíčcích nebo po „androšských barácích“ či kdekoli to jde. Tajné koncerty v zapadlých vesnicích jsou posvátnými obřady. Když se koncert zdaří čili když ho nezatrhnou strejci z národního výboru či rovnou policejní komando, hraje se a paří do rána a pak se popíjejí „dojížďáky“ čili zvětralé pivo.
V tom byl mistrem Rösslerem často vzpomínaný básník Peťák Lampl, jeden z těch, kteří propojovali mládež s životem už otřískanými bohémy Křížovnické školy. Jména a názvy na tehdejší mapě podzemí Rössler s pečlivostí kronikáře vrší a zevrubně popisuje jeden za druhým: hospoda U Svitáků, hospoda U Slunců, Zlatý kopec, Mařenice, hrad Houska, Rychnov, Nová Víska, Bojanovice místa, kde se vzdorné máničky scházely, nějaký čas žily, koncertovaly tu či prchaly před policií. A kde vzhlíželi ke svým idolům, ať už to byl guru Egon Bondy, „bojový vůdci“ vždy ochotní riskovat kriminál jako Ivan Jirous a Charlie Soukup či „šamani“ společenství, uznávaní muzikanti a básníci jako Pavel Zajíček, Vratislav Brabenec nebo Svatopluk Karásek. Někdy snad píšící autor znovu prožíval stejné stavy jako před výslechy, kdy netušil, zda se vrátí domů na večeři, nebo až za pár měsíců či let. Občas to totiž hoši a dívky pěkně slíznou. Vyhazovy ze školy, mlácení, výslechy. Zavírání mániček okolo Plastiků či proces s členy VONS.
Velice sugestivně autor líčí, jak to měl nahnuté on. Po úmorném výslechu totiž „cosi“ podepsal. A tak jde a všem přátelům to hned vyklopí. Někdo se od něj odtáhne, někdo ne, zkoumat to ale není čas, jde se zas do zkušebny. Nebo na poštu posílat balíčky přítelkyni Olině Rychtářové, která v procesu se „závadovou mládeží“ šla sedět na 18 měsíců.
Ohně v ruinách Rössler nikdy nefabuluje a důsledně trvá na své úloze svědka. Někdy se ale přece jen utrhne ze řetězu, zapomene, že je kronikář legendárních míst a činů, a vznikají podivuhodná místa. Jako třeba popis výletu party androšů do zdevastovaného Mostu. Tady a na několika podobných místech se Rössler možná dotkl podstaty onoho pobývaní v undergroundu. Z těch pár řádků totiž lze vycítit pokoru před silami, které nás obklopují, jistotu, že něco malého přece jen vždy udělat jde, a také mystickou víru ve vyšší smysl: „kostel, spoutaný ocelovými pásy, obklopený krajinou zkázy. Uprostřed chrámové lodi z děr v zemi šlehaly plameny. Kolem pobíhali psi, kteří se tahali o staré kosti.“
U těch děr se partička vlasáčů tehdy zastavila. Kosti psům vyrvali. Opodál se lidských kostí z rozvaleného hřbitova válelo víc. „Snášeli jsme kosti a ukládali je do plamenů, dávali tak nebožtíkům alespoň trochu důstojné spočinutí na cestě věčností, přerušené zásahem zvůle.“
***
Josef „Bobeš“ Rössler: Obraz doby
Pulchra, 2009, 336 stran
Androši se tu stopem nebo ve všelijak sflikovaných kárách zběsile řítí napříč republikou, ožírají do němoty, do padnutí zkoušejí bigbít ještě ve svých dětských pokojíčcích nebo po „androšských“ barácích.
Rössler nikdy nefabuluje a důsledně trvá na své úloze svědka. Někdy se ale přece jen utrhne ze řetězu, zapomene, že je kronikář legendárních míst a činů, a vznikají podivuhodná místa. Jako třeba výlet do zdevastovaného Mostu.
