Francouzský filmař, kritik a spisovatel Éric Rohmer byl vždy solitér, spolu s Truffautem a Godardem stál u zrodu stěžejního francouzského časopisu Cahiers du Cinéma, kde se formovaly myšlenky filmové kritiky i moderního autorského filmu, tzv. francouzské nové vlny, stál vždy tak trochu stranou módních vln.
Rohmer vždy úzkostně skrýval svůj osobní život. Dodnes proto není zcela jasné, jestli se narodil 4. dubna 1923, 1. prosince 1920 nebo 4. dubna 1920. Ve skutečnosti se jmenoval Jean-Marie Maurice Scherer a nejprve tíhl spíš k literatuře než k filmu. Díky častým návštěvám pařížské cinematéky mu posléze učaroval film. V té době si zvolil pseudonym Éric Rohmer na počest německého režiséra Ericha von Stroheima a francouzského spisovatele 19. století Saxe Rohmera. Pseudonym je to velmi výstižný – jeho filmová tvorba vychází z literárních tradic. Mnozí mu dokonce vytýkali, že jeho filmy jsou příliš „literární“ a „upovídané“.
V Rohmerových filmech se skutečně především analyzují myšlenky a pocity. Proto se o něm často mluví jako o velkém „moralistovi“. Sám Rohmer popisuje moralistu jako „někoho, koho zajímá popisování toho, co se odehrává uvnitř člověka“. Šestici svých raných filmů z let 1963 až 1972 nazval Rohmer Morální povídky a v tradici cyklů pokračoval i nadále (Komedie a přísloví, 1980–1987, či Příběhy čtyř ročních období, 1989–1996).
Zásadní roli v jeho tvorbě hraje vypravěč, který si často ze životní reality zkonstruuje příběh, jenž se ani nestal, jako například ve snímku Klářino koleno (1970). Klame (se) však nejen vypravěč, ale většina rohmerovských postav, které se snaží žít svůj život jako román, kde by byly hlavní postavou. Jejich vize skutečnosti je natolik pohltí, že nevnímají skutečnou realitu. Dynamika příběhu tak často vyplývá z rozporu mezi slovy a obrazem reality. Například Sabine z Krásné svatby (1982) si zcela vážně vysní svou svatbu, ačkoliv její vztah s Edmondem je čistě platonický.
Všechny rohmerovské postavy sní o štěstí tak silně, že se upínají k dobrodružstvím, která je nakonec zraňují. Například Marion z Pauline na pláži (1982) utíká k milostné vzpomínce, která jí ublíží. Zasněná Delphine z poetického Zeleného paprsku (1986) zas pozvolna opouští svou iluzi lásky, aby se znovu pustila do možná stejně iluzivního vztahu nového. Zkrátka všechny Rohmerovy filmy jsou o vztazích – o jejich popletenosti, iluzivnosti, vzniku či rozpadu. Snad proto bývá režisér označován za „povrchního“ či příliš „lehkomyslného“. Snímky však mají i spodní linii, která vypráví o nedorozumění, klamu, iluzi či domýšlivosti, které procházejí našimi životy. Pro Rohmera je typické, že zápletky jeho filmů vznikají právě z nedorozumění mezi tím, co je vidět v obraze, a tím, co si ve vnitřním monologu postavy jen domýšlejí. Podle něj má zkrátka „obraz ukazovat a slovo znamenat“.
Pro jeho filmy je také příznačné, že se odehrávají v období prázdnin, dovolených, zkrátka v době, kdy mají jeho postavy dostatek svobody se plně projevit. Navozuje dojem bezprostředního času, to, jak se lidé pohybují, gestikulují, mluví i o čem přemýšlejí. V jeho filmech může divák najít pocit letmého doteku prázdnin a vzpomínek, které přes svou lehkost provokují k přemýšlení nad tím, jak vnímáme sebe i ostatní i jak málo můžeme vlastně ovlivnit vlastní životní rozhodnutí.
lidovky.cz
Více informací najdete na www.lidovky.cz/kultura
Éric Rohmer
Rohmerův styl byl založen hlavně na dialozích, úsporných záběrech a civilním projevu herců. Repliky si pro své filmy psal sám.
