Pokud by se erudice filmového recenzenta měřila počtem zhlédnutí konkrétního filmového díla, pak jsem díky svým dětem možná největším světovým expertem na Krtka - a jistě tušíte, že tím bohužel nemyslím surrealistický western Alejandra Jodorowského, ale mamutí sérii animovaných filmů, kvůli nimž české děti už padesát let říkají „Jů!“ a „Tady, tady“ naprostou stejnou intonací. Dnes, díky obrovské penetraci levnými DVD (a zoufalému faktu, že český animovaný film posledních dvaceti let je na tom tak špatně, že nevyprodukoval nic, co by se vyrovnalo sérii, již druhdy zrodilo zadání vysvětlit malým komunistům podstatu textilní výroby), zažívá Krtek obrovskou renesanci a ve většině českých domácností stále dokáže s přehledem vytěsnit globální hegemonii Bleska McQueena, a snad i Bořka Stavitele, což před většinu rodičů opět staví otázku: „Kdo je ten Krtek a k čemu vychovává naši mládež?“
Při tak intenzivním studiu Krtka jsem byl překvapen, jak je kánon Krtečka v mojí generaci kodifikován hlavně jeho úvodními díly (z nichž ještě vědomě vyjímáme ukecaného ur-Krtka z Kalhotek), v nichž zní skvělá a na míru složená symfonická hudba Wiliama Bukového, Milana Kymličky či Jaroslava Křičky, a matným vědomím, že existuje ještě nějaká moderní série z devadesátých let, v níž Zdeněk Miler tak docela nezvládl balanc mezi pohádkou a edukací a nechal Krtka odrodit Zaječici. Krtek je však mnohem bohatší než naše vzpomínka. Bůhví proč si představujeme Krtka vždy s Myškou po boku, ačkoliv vztah těchto dvou postav prošel složitým vývojem -Myška se nejdříve ke Krtkovi chovala vyloženě nepřátelsky (Krtek a autíčko, 1963), pak byl jejich vztah velmi důvěrný (Krtek o Vánocích, 1975), ale v polovině sedmdesátých let se mezi nimi zřejmě cosi stalo, Krtek Myšku zavrhl a s podivným chvatem se spřátelil se staromládeneckou dvojicí JežekZajíc. Myš sama se v dílech z konce sedmdesátých a začátku osmdesátých let objevuje jen velmi sporadicky a má nějakou divnou hlavu.
Její triumfální návrat přichází až v roce 1994, v pozoruhodném krtkovském příběhu Krtek a hodiny (neplést s Krtek hodinářem, tuctovou story o tom, jak Krtek opraví pendlovky), který mne při první projekci zcela šokoval. To nebyl Krtek, jak jsem ho znal - vrcholí jím Milerova ambiciózní sada šesti půlhodinových krtkovských filmů, v nichž se pokusil posunout Krtka k závažnějšímu autorskému vyjádření a z nichž každý by mohl být námětem samostatné studie (například Krtek ve městě z roku 1982, odvážná kritika socialistických sídlišť s koncem jako vystřiženým z Pána prstenů, kdy Krtek a jeho přátelé unikají zkáze na křídlech velkých ptáků). V Hodinách se Krtek totiž vyrovnává s totalitou, ztělesněnou tajuplným Budíkem, jenž se objeví v lese a okamžitě si zvířátka zotročí. Krtek, Myška, Zajíc a Ježek si Budík postaví na piedestal krtiny, na Budíkův příkaz si stlučou malé vězeňské pryčničky, brzy ráno vstávají a chodí do práce s radostně přiblblým výrazem socialistických otroků. Jsou Budíkem ujařmeni tak silně, že se na žádnou revoluci nezmůžou, a nebýt intelektuálky Sovy, která je Budíku zbaví, pravděpodobně by se začali udávat navzájem. Na interpretaci takového příběhu nemusíte mít filmovou vědu, ale vysvětlovat ho divákům narozeným po roce 2003 je poměrně složité.
Naštěstí je to vůbec nebavilo, nechtěli se o tom bavit a dali si pak dvakrát Krtek a lízátko.
