OBNINSK Nevím, co mne vedlo k tomu, že jsem přijal pozvání kamsi do třicetistupňové ruské zimy, sto kilometrů od Moskvy do města Obninsk na mezinárodní filmový festival Setkání, zaslíbený pravoslaví. Ale člověk se má podívat na události, jevy a místa, kam by se normálně vůbec nevypravil. Zvláště když je mu nabídnuto bydlení ve vyhřívané jurtě.
Obninsk leží v Kalužské oblasti, učil tady geometrii a své pokusy s raketami testoval Konstantin Ciolkovský, nahluchlý otec sovětské kosmonautiky. Dalším proslulým guberniálním učitelem byl po druhé světové válce písničkář Bulat Okudžava, v letadle jsem si připomínal jeho skvostnou povídku o této éře – Soukromý život Alexandra Puškina aneb použití nominativu v díle Michaila Lermontova.
Kýble po útoku Ovšem to podstatné je, že Obninsk byl dlouhá léta komunismu uzavřeným městem. V roce 1954 tady postavili první atomovou elektrárnu na světě a o tři roky později v lesích kolem ní stavěli němečtí váleční zajatci „naukograd“, vědecké město. To z Obninsku vytvořilo středisko sovětského jaderného výzkumu, jakási světová prvenství se přiznávají i stavbě víc než třísetmetrové věže. To je meteorologická stanice pod nebesy. Ve městě bylo též centrum přípravy posádek atomových ponorek. To vše si člověk nastuduje. Pak přiletí na moskevské letiště Domodědovo a vystoupí přímo u kýble s maltou, kterou řemeslníci opravují halu po teroristickém útoku dvacetiletého sebevražedného kavkazského atentátníka, a rázem je v nejdrsnější realitě.
Po příjezdu do Obninsku si návštěvník dlouho připadá jak v severočeském Mostě, který nedopatřením rusky mluvící bytosti zabraly místo Karlových Varů. Bulváry protínající změť paneláků, obchodních středisek, domů kultury i sportu a břízy. A všude obskurní kůlny, zborcené zahradní domky, přístavky.
Sníh je však bělostný a po letech jsem zase slyšel křupání pod nohama. Uprostřed města však rostou chrámy a je logické, že prezidentkou festivalu je spontánní máťuška představená Sofiia. V sousedství Obninsku je totiž církevní perla Ruska, město Borovsk, kde se před bolševickou revolucí, jak prsten kolem říčky Protvy, skvělo třicet pět kostelů a monastýrů.
Schůzka na Sibiři Město je kuriózně pomalováno padesáti (!) obřími inzitními grafity inženýra Vladimira Ovčinikova, syna vojenského velitele likvidovaného při Stalinově čistce v armádě v roce 1938. Rodina se z Moskvy musela vystěhovat na venkov. Ovčinikov po pádu komunismu dostal od starosty šanci namalovat na domy, zdi, vrata a ploty města bolševiky zamlčovanou či likvidovanou historii. Je to bizarní, rusky veliké, čímsi ohromující i okouzlující, třeba verši Ovčinikovy čtvrté ženy Elvíry, místní básnířky a vedoucí knihovny v Obninsku. Krom toho Voloďa pracuje pro Memorial a sepisuje dějiny represí Kalužské oblasti. „Kdo byl obětí represí, Břetislav? Ten, koho umučili v Ljubljance, zastřeli, zabili v gulagu, umřel při otrocké práci, vrátil se po letech zničen? Ten, koho zbavili všech práv, vzali mu majetek, ten, koho vyhodili z práce, nikdy nesměl opustit zemi, neměl pas, ten, jehož děti nesměly studovat? Kdo? V bolševickém teroru nebyl ani vteřinu jeden jediný člověk svobodný, ani samotní bolševici!“
Duší festivalu je liberálně smýšlející filmový režisér Sergej Varický, který se už šestým rokem snaží otevřít město festivalem a festival městem a jeho okolím. Celou dobu mne do Obninsku lákal. Letos mu to vyšlo, poprvé zde byl Český den. Na něm Zapomenuté světlo Vladimíra Michálka, Občan Havel Pavla Kouteckého a Miroslava Janka, Černá srdce, film, který jsme natočili s mojí ženou Monikou. Krom toho zde byly další naše filmy a můj film Jeden rok v soutěži, ten dostal cenu. Z Prahy dorazila česká delegace v čele s šéfem Českých center Michaelem Pospíšilem, z Moskvy Dana Brabcová a Jan Machonin, z Vizovic slivovice od Jelínků. V porotě byl Jiří Králík. Ten vymyslel festivalu téma příštího roku: Víra, naděje a láska.
O autorovi| BŘETISLAV RYCHLÍK, Autor je dokumentarista
